Ze všeho nejdřív bylo potřeba přijít s nápadem. Nechtěli jsme si to dělat těžší, tak jsme se rozhodli pro stanoviště s úkoly. Jala jsem se něco do Vánoc něco vymyslet, jsem přece jenom zodpovědná dcera a něco mi kouzlem do hlavy určitě přiletí. Stačí jen počkat na správný čas jako obvykle.
Jenže houby, houby, zlatá rybko – celý listopad i prosinec zůstala má kreativita na bodě mrazu. Škola, tvůrčí psaní a další věci zaneprázdňovaly mou ztřeštěnou mysl.
Ale především – absolutně se mi nechtělo nic dělat. Jaktěživa jsem se necítila tak líně.Týden před Vánoci jsem si začala říkat, že bych se měla donutit na něco přijít. Měla jsem s otcem domluvené, že budeme mé sourozence odměňovat skleněnkami (nápad ukradený z judo tábora, o kterém jsem psala v září), ale to bylo tak všechno. V mozku zůstala kromě užírající prázdnoty jen sláma.
Myšlenky se mi ubíraly temným směrem. Recyklovat nápady, to umím. Nic jiného. Jsem hrozné zklamání. Žádná hra nebude. Dětičky se budou nudit a já s nimi. Ach, kéž bych se mohla někam zahrabat a už nikdy nevylézt!
„Tak jak jde hra?“ zeptal se tatínek jednoho dne.
Obrátila jsem na něj své únavou naplněné oči a jako zombie odvětila cosi, co s trochou fantazie mohlo vyznít jako: „Nemám nic, nic nevím, má kreativita odjela na dovolenou.“
A přiznala jsem si: „Potřebuju pomoct.“ Nuže domluvili jsme si, že se někdy slezem.
Čas letěl rychle, chtěli jsme s tím skoncovat. Takhle už to dál prostě nešlo. Řekněme, že jsem si nikdy nemyslela, že začnu vymýšlet vánoční hru dvacátého druhého prosince večer. Dali jsme nůžky, tvrdou átrojku, pár papírů ze sešitu, fix, pentilku a hlavy dohromady a nakreslili mapu, vystřihli nápovědy, a jelikož jsme byli vtipní jako šneci, povídání ke každému úkolu bylo k nezaplacení (rýmovat jsme se raději ani nepokoušeli). Nutili jsme zúčastněné nasbírat jablka pod záminkou hledání hvězdiček v jejich jádru, smáli jsme se, když se při házení bačkorou ukázalo, že se nejspíše vdám jenom já…
Ale nejvíce jsem se bavila nad jejich nevědomostí. Nejednou se mne sestra zeptala, proč taky nemám pytlíček na kuličky, proč taky nehraju. Moje odpověď? „Asi už jsem na to moc stará, hele.“
Na večerní část hry – čekání na dárky – už mě tatínek raději nechtěl. A musím říct, že to bylo skvěle promyšlené, přestože na to měl ještě méně času než jsme měli dohromady na denní část. Nasbírané skleněnky našly využití v kyblíku na provázku, jehož zatížením se odhalil hlavolam s klíčem, který odhalil další hlavolam, a ten další a další, až jsme se nakonec dozvěděli konec příběhu, kterým nás maminka každý den zásobovala
v adventním kalendáři místo sladkostí.
Fascinují mě nápady obou mých rodičů, mám se ještě hodně co učit. Za celý měsíc jsem se nedokázala k ničemu donutit, zatímco jeden vymýšlel hromadu zapeklitých hádanek
a druhý napsal celou povídku (dokonce vtipnější než moje existence).
Co si z toho vzít, děti? Važte si svých rodičů, a když máte problém, nechte si pomoct. Občas se to vyplatí.
13