Mít doma na Vánoce čtyři znuděné děti není žádná sranda – to je pořád samé: „Kdy přijde Ježíšek?“ nebo: „Kdy bude večeře? Mám hlad!“ a tak dále. Před pár lety si tedy otec řekl: „Dost, takhle to dál nejde, s tím se musí něco dělat.“ A to byl první rok, kdy jsme zažili Vánoční hru.
Ze začátku to šlo zlehka – šlo pouze o to, udržet nás v ložnici, než Ježíšek nanosí dárky pod stromeček. Řešili jsme hádanky a hledali drobné dárky ukryté po pokoji, sem tam občas poslala esemesku na Ježíškovo číslo, jen aby poté zazvonil zvonek
a my mohli běžet ke stromečku (tatínek vzal maminčin telefon, nějakým způsobem nastavil vyzvánění na zvuk zvonu a nechal ho ležet před ložnicí. Jak to vím? Hned jsem si ho všimla, když jsem vyšla :D) a mnohé další.
Posledních pár let to přešlo do extrémů – celodenní honba za pokladem, tajuplné verše, vtipy i ty nejzapeklitější šifry. Vzkaz napsaný neviditelným perem, na který jsme zaboha nemohli přijít, protože nás víc než pero zajímaly okolní tužky. Dokonce jsme zažili i hru v duchu Pevnosti Boyard. Ta byla asi ze všech nejzajímavější – hned při vstupu do ložnice nás přivítala znělka onoho pořadu, obrovská bedna obalená zámky a řetězy a poté krabice s šesti otvory, v nichž se skrývaly nápovědy. Každý správný fanoušek Pevnosti Boyard ví, do čeho všeho musí soutěžící strkat prsty, tudíž počátečnímu zděšení jsme se nevyhli. Naštěstí jsme na žádné myši ani šváby sahat nemuseli, ale stejně… No, a to by nebyl náš tatínek, kdyby neukázal své zemědělské já, když nás při času na hádanky místo otce Fury navštívil otec Plná Fůra Brambor.
To vše a mnohem víc jen proto, aby nám tatíček udělal radost. S již zmíněnou poezií ovšem přišlo i mé básnické střevo. Číst všechny ty krkolomné rýmy a nevycházející slabiky mne přimělo přemýšlet, zda bych taktéž nemohla přiložit ruku k dílu. Ačkoli zdatný básník také nejsem, přece jenom bych měla mít trochu větší slovní zásobu, ne? Když mi i paní Šilarová tak pochvaluje články...
Mnohokrát jsem se taťky ptala, zda mohu pomoci, a on mi celá léta úspěšně odolával. Po minulém roce jsem to tedy vzdala a řekla si, že když si to chce dělat sám, tak ať. Já si alespoň mohu užívat hraní s mladšími sourozenci. Tento rok jsem se ho zeptala znovu, tentokrát sarkasticky. Jenomže spousta mužů můj humor nechápe, a tak mi odpověděl: „Jo, jasně.“
„Počkej, to jako fakt?!“ vyjekla jsem v úžasu. Že by se mé sny konečně začaly plnit?„Jo, jo, určitě.“ Jako by mu bylo mé nadšení u zadní části lidského těla. „Ty vosku. Hustý.“
A už to jelo.
12