Ano, to jsem já! Jmenuji se Tomáš Krutílek a pocházím ze Straníku. Každé ráno přijíždím do školy na kole, zmateně pobíhám sem a tam, jistě vám tím lezu na nervy a určitě mě důvěrně poznají ti z vás, kdo chodíte do školy „za minutu osm“. V tomto článku vás detailně seznámím s tím, co pro mě obnáší dojíždění na kole a také vám zde vylíčím svůj každodenní zmatek a stres, který stojí za mou zdánlivou nedochvilností.
Katastrofa jménem MOZEK
Asi by bylo dobré na začátek říci, jak jsem k té cyklistice vlastně přišel. Před pár lety jsem zkusil více na kole poznávat okolní kraje a to bohatě stačilo k tomu, aby to můj mozek zahltilo zvláštními pocity, které se mu dost zalíbily. Tyto pocity způsobovaly endorfiny, což jsou přirozené lidské opiáty, které při cyklistice zaplavují mozkové buňky, a lze si na nich vybudovat závislost. Můj mozek si na přísun těchto „pozitivních“ látek natolik zvykl, že už bez nich nemůže takřka být. V zimním období přísun těchto látek klesá a já začínám být neklidný. V tu chvíli pro mě nastává celkem smutné období. Alespoň, že existují ty Vánoce...
Vstávání s příchutí STRESU
Můj mozek se sice většinu roku cítí fajně, ale občas umí být docela zmatkář a stresař. Tyto vlastnosti se projevují zejména ráno, které se tak díky tomu neskutečně zpestřuje. Přitom to začíná vždy tak idylicky! Zazvoní budík, já jej odložím, to se stane tak pětkrát. Nakonec ale vstanu včas, protože se znám a budík si nastavuju schválně na mnohem dříve. Je to takové preventivní opatření. Poté následuje krátká rozcvička, chystání svačiny, snídaně, čištění zubů, případně sprcha. Všechno je sice v rychlejším tempu, ale vždy stihnutelné. Ten pravý stres však nastává těsně před odjezdem...
Před odjezdem ZKONTROLOVAT
Je možné, že to také tak děláte. Dříve, než odejdete z domu, tak zkontrolujete, zda je zhasnuto, nebo jestli jste zamkli dveře. Určitě vám tato činnost nezabere více než minutu. Pro mě se však toto „ujišťování“ stalo terorem mého života. V tuto chvíli se u mě projevují všechny mé špatné vlastnosti. Nejdříve začíná nejistota - kvůli ní jsem schopný pobíhat po domě a neustále kontrolovat všechno možné. Můj mozek prostě nedokáže pochopit, že se většinou stejně nemůže nic stát. Každopádně při tom začne čas ubíhat mnohem rychleji. Nakonec vždy zjišťuji, že nestíhám, tudíž nastává moje zmatkaření a k tomu se navíc přidá nerozhodnost - taková nenápadná vlastnost, kvůli které pak stojím jako blbec na místě a přemýšlím, zda už vyrazit a nebo ještě něco zkontrolovat. Díky tomu se pak dostávám do časové tísně, ve které rozhodují sekundy. Naprosto úžasné, že?
A dost, OKAMŽITÝ VÝJEZD!
V 7:30 je pomyslný time-out. Cesta do školy mi při průměrné rychlosti 27 km/h zabere 20 minut. Jestli se chci stihnout také převléci „do civilu“, musím mít alespoň 10 minut času před vyučováním. Ovšem moje „kontrolování“ často trvá déle, než jsem schopen předpokládat. Proto často dochází k výjezdu v opravdu ten nejposlednější možný čas a to je 7:40. V tu chvíli jde doslova o přežití, zvláště v pondělí, jinak svůj pozdní příchod musím obhájit německy!
18