3.6.1928
„Vážené dámy, vážení pánové. Chtěl bych Vás srdečně přivítat....”
Vidím jen černočernou tmu, ale slyším hluk a pozdvižení, a to může znamenat jediné. Jsem naživu. Nemůžu tomu uvěřit, můžu zase vnímat! Ovšem kde to jsem? Co se to se mnou stalo? Chtěl bych zjistit vše, co se událo… Jen na ni pomyslím, ocitnu se u budovy, která je mi více než povědomá. Ale jak ji mohu vidět před sebou, ve své plné kráse, když ještě včera byla jen pouhými črtanci na papíře? Ano, už si vzpomínám! Bolest hlavy, neschopnost se pohnout a neslyšné volání o pomoc… To jediné si z té chvíle pamatuji. A na úplném konci nepopsatelné zděšení při pohledu na přibližující se tekutou hmotu plnící prostor mezi dvěma zdmi, jenž mě obklopovaly. Času zbývalo pomálu, jen krátkou modlitbu jsem tak stihnul vyřknout. Tak proč tady teď stojím, nedaleko místa mé údajné smrti? Odpovědí mi byl pohled dolů na mé tělo, odshora až dolů průsvitně bílé. Najednou mi hlavou letělo nespočet otázek, na které nenalézám odpovědi. Nežli se docela zblázním, rozhodnu se vyzkoušeti jednu věc.
„Dobrý den přeji,” oslovím nejbližšího muže v černém fraku. On však věnuje dál svou pozornost řečníkovi stojícímu na vrcholu schodiště. Volám na přihlížející, podávám ruce, ale odpovědí mi jsou jen prázdné výrazy. V nepozornosti dokonce projdu skrz jednu dámu. Teď už o tom není pochyb.
Nejsem naživu, ani zcela mrtev. Osud mě zanechal uvězněného mezi dvěma světy na místě, odkud není úniku. Vše si musím nechat projít hlavou, a tak se otáčím zpět k řečníkovi a zpola vnímám jeho slova. „Po několik let jsme se vyrovnávali s podmínkami nepříliš ideálními, bojovali jsme s nedostatkem místa. Avšak věci se mění a ne vždy jen k horšímu. Zejména bych chtěl poděkovat…“
Jistě, jistě, řeknu si, stavební firmě, městu a tak dále a tak dále. Lépe se na muže podívám a zjistím, že ho poznávám. Ano - ředitel tohoto gymnázia, Vladimír Polák. Vždy jsem z něho měl smíšené pocity, stále vypadá tak strašidelně. Ale nemohu soudit, nikdy jsem s ním opravdu nehovořil…
Chci vidět, jak tato velkolepá stavba vypadá zdáli v reálném světě, a tak se prodírám přes dav – to není zase tolik těžké - dolů po schodech. Když však dojdu k bráně pod hlavními schody a snažím se otevřít, má ruka jen proplouvá přes mříže. Jistěže, uvědomím si, mohu přece projít jen tak, nejsem prakticky žádná hmota. Avšak když chci posunout nohu dopředu, nic se nestane. Zkouším to pořád dokola, bez výsledku. Pomalu mi začíná docházet krutá pravda - jsem v této budově uvězněn už navěky.
Markéta Pilná
11