Historie
Někteří už roky chodíme po těchto chodbách, učíme se ve zdejších místnostech a den co den posloucháme někdy až zdlouhavé výklady profesorů. Ať chcete nebo ne, je to pro nás vlastně takový druhý domov plný skvělých lidí a zážitků. Proto se ptám – zamysleli jste se někdy nad tím, jak se tady žilo dříve? Nechtěli jste se někdy dozvědět více o budově, ve které jste strávili nespočet hodin svého času? Já ano, a proto bych i jiným chtěla více přiblížit – i když trochu jiným způsobem, než by snad někdo čekal – historii budovy a každodenní životy někdejších žáků a profesorů.
1926
„Jindro, mohl bys zajíti pro další kladívko, prosím?” Ozval se vedoucí. „Mělo by být úplně vzadu za staveništěm.”
Konec pracovní doby se každou minutou přibližoval, zedníci ale se svou prací ještě nebyli zcela hotovi.
„Samozřejmě,” odpověděl Jindra a šel se podívat po chybějícím nářadí. Našel ho celkem snadno a teď si s písničkou na rtech vykračoval zase zpátky. Po cestě slyšel jednoho mladíka pronášet: „Opěrné zdi jsou dokončeny, jen to zalít a můžeme odejít domů. Přes noc to alespoň zatuhne.” Jindřich se zaradoval a pokračoval dál kolem prohloubených základů, kde už nebyl nikdo, s kým by si mohl povídat. Najednou za sebou uslyšel zvuk kroků a se strachem se otočil.
„Božínku, ty jsi mě ale vyděsil,” ulevil si, když zjistil, že to je jen jeho kamarád.
„Opravdu? To jsem nechtěl,” odpověděl druhý. „Chtěl jsem jen toto,” dodal a začal svého přítele posouvat blíže a blíže k základům. Jindra se ze všech sil snažil vymanit z jeho sevření, ale byl příliš slabý a zaskočený. Po několika ranách do břišní oblasti se skácel k zemi a zanedlouho cítil, jak letí a dopadá na studenou zem pár metrů pod jeho společníkem. Chtěl zavolat, prosit o pomoc nebo se alespoň pohnout, ale ničeho z toho nebyl schopen.
„Pomoc,” zaskuhral. „Pomozte mi někdo...”
10