Byl to obrovský skok do neznáma, i když jsem zatím seděla na velmi dobře známém místě. Klikla jsem na tlačítko „odeslat“ a vůbec mě nenapadalo, že by to mohlo vyjít. O dva dny později jsem volala do Národního divadla kvůli lístkům na Maryšu, kterou jsme měli zhlédnout během květnové školní exkurze v Praze. Byl leden. Ten den byla zrovna zima, a když mi potřetí v ten den zvonil telefon s neznámým číslem, zvedla jsem jej ve školní jídelně a říkám: ,,Dobrý den, tak konečně jsme se spojili kvůli těm lístkům,“ když se v telefonu ozvalo: ,,Ale já vám volám kvůli té práci animátorky, na kterou jste se přihlásila.“
Takhle nějak začala moje cesta za animátorstvím. Za snem, který jsem si odmalička nosila v hlavě – že až budu jednou velká, tak budu dělat animátorku v hotelu někde u moře. Postupně jsem prošla pohovorem i školením a z ledna byl najednou červen a můj odjezd se pomalu blížil. Nadešel 22. den v měsíci, dvě hodiny ráno. Stála jsem s dvěma obrovskými kufry a čekala na pražském terminálu číslo 2, abych mohla odletět vstříc dvěma měsícům nového života. Do té doby jsem dvakrát plakala – jednou doma, podruhé při loučení na letišti.
Myslím, že jsem tenkrát (teď mi to totiž přijde jako strašně dávná doba), měla strach snad úplně ze všeho. Z toho, že si nesednu s animačním týmem, z toho, že budu bydlet mimo hotel a budu muset dojíždět, když se nevyznám ani v českých jízdních řádech (natož tak v řeckých) nebo že to prostě a jednoduše nedám. Ale přece kvůli tomu jsem tento krok udělala, ne? Pořád se všude mluví o tom, jak člověka posune výstup z jeho komfortní zóny a bla bla bla. Nevím proč, ale to spojení „komfortní zóna“ mi není úplně po srsti. Přijde mi to, jako by to bylo jedno z těch trendy slov, které musíte používat, jestliže chcete uspět na pohovoru nebo se vytahovat před kamarády, co jste všechno dokázali, protože jste z té „zóny“ vystoupili. Takhle nějak to spojení vnímám já. Ale zpět k tématu.
Na řeckém ostrově Kos jsem strávila celkem 2,5 měsíce, přesněji 72 dní. Můj krásný hotel se nacházel na jižním pobřeží ostrova jen pár kilometrů od malebného městečka Kardamena, kde jsme chodili oslavovat všechny významné (a někdy i ty méně zdařilé) události. Náplní mého pobytu bylo vytvářet program a bavit děti české cestovní kanceláře, pro kterou jsem na ostrově pracovala. Během této doby jsem se musela naučit, jak to funguje v hotelu s kapacitou jeden tisíc hostů, zjistit, kdy je nejlepší chodit na večeři, abych se na minidisco nemusela bát, že svou večeři uvidím ještě jednou, nebo že palačinky nejlépe chutnají ve dvě ráno. Odměnou za to mi bylo nádherné tyrkysové moře, all inclusive strava a spokojené úsměvy dětí, kterým se v miniclubu pod mým vedením (doufám) líbilo.
18