Blíží se rok 2020 a s tím i čtyřsté výročí bitvy na Bílé hoře, která se odehrála 8. listopadu 1620. O této bitvě jste minimálně něco málo slyšeli, ale víte, že k ní vůbec nemuselo dojít? A víte, že její význam hrál důležitou roli i v novodobých dějinách? O tom a mnohém dalším se dozvíte v mých dvou článcích které vám celý děj postupně vyloží i se všemi zajímavostmi s tím spojenými.
Ale teď něco málo na začátek. Na počátku 17. století převažovala v českých zemích protestantská víra. Habsburkové však na základě augšpurského náboženského míru zavedli v našich zemích povinně katolickou víru a za účelem rekatolizace k nám poslali jezuity. Aby toho nebylo málo, tak neustále omezovali moc našich stavů, které postupně připravovali o jejich výsady. Z jistě logických důvodů následoval odpor, který 23. května 1618 vyústil druhou pražskou defenestrací v české stavovské povstání. Čeští stavové poté odmítli nástupce trůnu Ferdinanda II. a zvolili si svého vlastního krále Fridricha Falckého. Habsburkové si však chtěli české země udržet pod svou mocí a budovali armádu.
Stavovské vojsko dokázalo k obraně postavit asi 20 000 mužů, naproti tomu císařské vojsko čítalo 14 000 mužů, ale do bitvy částečně zasáhlo i vojsko Ligy stojící na straně císaře také s počtem 14 000 mužů, dohromady tedy tvořili vojsko o síle 28 000 mužů. Stavovské vojsko tedy čelilo početnější katolické armádě, ale mělo výhodnější pozici na návrší, které bylo chráněno hlubokými obrannými příkopy. V případě potřeby se mohli naši vojáci stáhnout za pražské hradby. Oproti císařsko-ligistickému vojsku byli naši muži odpočatí a dobře zásobení. Část nepřátelského vojska navíc byla hluboko v týlu a k Bílé hoře se dostávala postupně.
Naše stavovská armáda měla také schopné a statečné velitele. Jejich slabinou však byla vzájemná rivalita mezi vrchním velitelem Kristiánem starším z Anhaltu a jeho nejbližšími podřízenými knížetem Hohenlohem a hrabětem Thurnem. V jednom se však naše vedení shodovalo, a to v mylném předpokladu, že protivník na jejich dobré postavení nezaúčotí. Nepřátelští katoličtí vojevůdci hrabě Buquoy a hrabě Filip byli taktéž velice schopní stratégové a také se jim nechtělo za dané situace bojovat. Věděli, že na jaře mohou mít mnohem výhodnější pozici a že čas hraje pro ně. Ovšem rozhodující slovo v katolickém hlavním stanu měl bavorský vévoda Maxmilián, který nebyl vojevůdce, nýbrž státník. Právě ten vydal pokyn k útočnému postupu na stavovské vojsko.
Stále to vypadalo, že jsme schopni své pozice uhájit, ovšem byly tu jisté problémy. Prvním byla samotná blízkost Prahy, která sice nabízela jistotu možného ústupu, ale na druhou stranu zde stavovští velitelé trávili až příliš mnoho času v krčmách a mnozí z nich se poté ani nedostavili ke svému útvaru. Dokonce ani samotný král Fridrich Falcký se do boje nezapojil, jelikož nevěřil, že bitva vůbec proběhne, a v poklidu zasedl k obědu s anglickými vyslanci. Druhým problémem byly značné potíže s financováním našeho vojska. Většinu naší armády totiž tvořili žoldnéři, což jsou najatí profesionálové, kteří ovšem již celý týden od začátku listopadu nedostali zálohu na žold. Právě tato skutečnost podlomila morálku mužstva. Přesto zde byla stále vidina kořisti a také jakési přesvědčení některých mužů, že bojují za správnou věc. Navíc svým ústupem by pošlapali svou pověst, což by jim mohlo činit problémy při dalším nabízení jejich bojových služeb.
Postavení mužů, průběh bitvy, následky, ale i odkaz, který silně rezonoval v průběhu dějin - to vše se dozvíte v příštím díle. Rozhodně se máte na co těšit.
Tomáš Krutílek
34