Školu mám zhruba do šesti do večera a pak následuje volná zábava - tedy učební plán a samostudium. Někteří studenti sedí v knížkách 24/7, nedávají na Instagram nic jiného, než že se neustále poctivě učí, někteří to nechávají všechno na poslední chvíli a potom to dohání, což je přesně můj případ. Dost často se o medicích říká, že na nic nemají čas, že nic nestíhají. Stíhat se dá vše, jde jen o to, jak si to kdo rozvrhne. Potom se najde čas i na pravý studentský život. V tom je Olomouc fakt boží. Přes týden, nejčastěji v úterý nebo středu se konají různé párty v různých klubech po celé Olomouci a není problém dojít tam i zpět pěšky (většinou). Předtím, než jsem začal studovat Všeobecné lékařštví na UP v Olomouci, jsem studoval v Brně chemii pro medicínské aplikace. Musím říct, že se mi Olomouc zdá hezčí a útulnější, plus dostupnost z domova je mnohem jednodušší.
Každý den na škole je však úplně jiný. Záleží samozřejmě na rozvrhu, někdy máme školu až na deset a končíme třeba ve dvě, mění se to v každém semestru a v každém ročníku. Když někdo “chytne” dobrý rozvrh na začátku zimního semestru, klidně má školu jen tři dny v týdnu. Obecně se tvrdí, že medicína je jedním z nejtěžších oborů vůbec. Jsou toho kvanta, člověk nemůže hned vědět všechno. V prváku se začíná anatomií, pak následuje zkouška, o níž se říká, že je to jedna ze tří nejtěžších zkoušek celého studia. V zimním semestru jsme pitvali končetiny, v tom letním jsme se už dostali k celému lidskému tělu. Když jsem poprvé přišel na pitevnu, byla tam položená starší paní, která vypadala, jako by spala. Po nějaké době, kdy jsme ji stáhli kůži a dívali se na svaly, cévy, nervy a vnitřnosti, to byl už opravdu zvláštní pocit. V tu dobu už nevypadala jako spící. Ještě zvláštnější ale bylo držet centrum celého lidského myšlení ve vlastní dlani.
Teď jsem ve druháku, za rok mě čeká prý nejtěžší rok z celého studia, a to přesněji mikrobiologie, patologie a patologická fyziologie. Pořád mám ale čtyři a půl roku na to rozhodnout se, jakou cestou se vydám. Zatím mě to hodně táhne k psychiatrii, protože bych řekl, že každý psychiatr musí být trochu na hlavu, a to já jsem (smích). Teď jsme třeba měli předmět zvaný lékařská psychologie, ve kterém jsme měli možnost pracovat i s pacienty. Tím pádem jsme na vlastní oči viděli, jak se určitá nemoc projevuje, jak postupuje, jak s pacientem zacházet a tak, což bylo dost zajímavé a mě to docela bavilo.
4, 5 roku jsou sice ještě dlouhá doba, ale začínám přemýšlet o tom, že bych po dokončení školy odjel na praxi někam do zahraničí, třeba do Německa. Zatím je to ale ve hvězdách.
Tereza Jelínková