Ranní teplota (a nálada některých studentů po čtvrtletních testech) je na bodě mrazu, blíží se nám Vánoce. My v redakci ale nezahálíme a i tento měsíc jsme pro Vás vyzpovídali jednoho z učitelů. Poznáte ho?
V minulém čísle jste si mohli přečíst o paní Maňáskové.
Jak dlouhou učíte?
A víte, že se mi to ani nechce počítat? Byl bych rád, kdyby chuť a schopnost učit se člověka neopouštěla po celý život. Tak se snažím brát i to své učitelství – jako oboustrannou výměnu informací, zkušeností, názorů. V mém případě už to učení (se) trvá devět nebo deset let. Sám nevím – výši svého platového stupně nesleduji.
Proč jste si vybral právě naši školu?
Je otázkou, zda si naše škola spíše nevybrala mne. Z vnějšího pohledu je to ovšem snadné: Na Gymnáziu v Novém Jičíně jsem čtyři roky studoval, předtím jsem docházel na jednu z nedalekých základních škol. Navíc pocházím z Libhoště, a tak by se dalo říct, že je pro mne gymnázium přirozenou „spádovou“ školou. Čímž ovšem rozhodně nechci naznačit, že bych sem dostal nějakým samospádem.
Věděl jste už v dětství, čím chcete být, nebo jste původně měl úplně jiné cíle?
Ne, to jsem nevěděl a stále nevím. Je dobré si nechávat – alespoň pomyslné – otevřené dveře a různé možnosti (sebe)realizace. Tím nemyslím jenom v rámci profese či pedagogického „úvazku“.
Chodil jste do školy rád, nebo to bylo spíše nevyhnutelné zlo? Co se Vám tam líbilo a co jste naopak nemohl snést?
Vždycky říkám, že jsem do školy chodil natolik rád, že jsem pět let studoval, abych ze školy nikdy nemusel odejít. Některé předměty jsem ovšem rád neměl, to nezapírám. Na druhou stranu pro mě vždy prostředí školy bylo báječným místem k pozorování a velmi podnětným sociálním prostorem. Mám rád atmosféru školy, v níž vidím mnohé styčné body s divadlem. Školu a divadlo podle mého názoru nespojují jenom hlavní (divadelní) prázdniny nebo to, že by každý učitel měl být i tak trochu hercem. To bychom zůstávali na povrchu. Podstatnější zřejmě je, že veškeré dění ve školním i divadelním organismu probíhá na pomezí vážné „skutečnosti“ a nezávazné „hry“ na tuto (současnou i budoucí) skutečnost. Škola, tato velká hra na realitu (anebo továrna na sny?) je prý navíc nesmysluplnější, má-li podobu hry. Právě tato hrana mezi „doopravdy“ a „jakoby“ mě na instituci školy baví nejvíce, neboť se dá stírat, překračovat anebo si s ní lze pohrávat.
Jak hodnotíte naše studenty; co patří mezi jejich silné stránky a na čem by naopak měli zapracovat?
Myslím, že je to super. Necítím se být v pozici, kdy bych měl někomu (natož všem studentům jako celku nasypanému do jednoho pytle) cokoli doporučovat ke „zlepšení“. Každý člověk je individualita. A každý by měl začít u sebe.
Kdybyste dostal šanci na naší škole něco změnit, využil byste ji?
Ale já tu šanci přece dostal ve chvíli, kdy jsem na gymnáziu mohl začít pracovat. Jak této šance využiji, nechť posoudí ostatní. Prozatím ale nejsem zvyklý cokoli odbývat.