Když jsem si tak pročítala recenze na tento film, připadal mi jako ananas na pizze - buďto je lidmi nenáviděn, nebo milován. Já se - stejně jako u ananasu - přikláním spíše ke druhé skupině lidí.
Příběh o zlaté éře českosloveských basketbalistů má nejen připomenout naše dávno zapomenuté úspěchy, hlavně také zdůraznit krutost tehdejšího systému (aneb smýšlení ve stylu "nesouhlasíš s námi, diskreditujeme tě"). Ve vyprávění jsou zasaženy dva rozdílné příběhy dvou rozdílných trenérů jednoho sportovního týmu. Oba si dovolili míti svůj vlastní názor a oba za to také zaplatili.
Jelikož se podle moderní psychologie má s kritikou začínat tím pozitivním, budeme se držet společenských konvencí.
Opravdu smekám před prací s kamerou. Záběry pana Smutného, zkušeného kameramana mnohých českých filmů, jsou opravdu jedinečné. Klobouk dolů. .
Velmi oceňuji hereckou přípravu na film. Mladí herci se na tréninzích scházeli několikrát týdně v průběhu celého roku, k tomu měli pár vícedenních "soustředění" a mimoto spolu hráli basketbal i ve svém volném čase. Tuším, že ani jeden z herců není profesionálním hráčem, navíc, dnešní basketbal se podobá tomu před sedmdesáti lety leda tak tvarem hřiště. Dali do toho co nejvíce a podle jejich slov doufají, že i s pomocí kamery bude jejich hra vypadat na obrazovce alespoň trochu jako od mistrů.
V neposlední řadě - ačkoli by mnoho kritiků nesouhlasilo, vlastenectví z filmu přímo čišelo, pronikalo až k nám, do poslední řady kinosálu. Jsem si vědoma toho, že takových snímků bylo natočeno poměrně dost, v poslední době obzvlášť, mě však ještě neomrzely.
Na druhou stranu. S kritickými ohlasy musím souhlasit v tom, že scénář byl relativně slabý, alespoň v první polovině. Pětivteřinový němý záběr na dům a puf, už jsme kdesi v tanečním sálu a najednou je konec války. I takovéto záběry jsou potřeba, jen mi nepřijde zcela smyslné jimi takzvaně vyplňovat poměrně velkou část příběhu, když mohly být nahrazeny víceříkajícími náměty.
Druhá věc se některým může zdát poněkud banální, musím ji ale zmínit. Ačkoli jsem byla nadmíru spokojená s trochu nevšední hudbou po celou dobu promítání, při titulkách jsem se trochu zhrozila. Doteď nevím, jestli mě upravená verze naší státní hymny nadchla, nebo pobouřila. Jediné, co si pamatuji, je to, že mne v dané chvíli zcela pohltila touha začít se smát.
Nedalo mi to a ještě ten večer po přijití domů z kina jsem obětovala čas na učení a pro změnu ho využila k prohledávání vševědoucího internetu. Musela jsem přece vědět, jak dopadly všechny ty postavy, se kterými jsem se zžívala uplynulé dvě hodiny. Po desítkách minut marného klikání a pročítání jsem však se zklamáním zjistila, že každá postava je utvořena z několika dalších reálných charakterů tehdejší doby. Nechápejte mě špatně, toto není výtka - jako někdo, kdo si neprávem říká spisovatel, dokáži najít pochopení v touze udělat svůj příběh zajímavější a emotivnější. Tímto chci jen mým potencionálním nástupcům ušetřit trochu drahocenného času zbytečným brouzdání po virtuální síti.
Výsledkem mých myšlenek je toto - určitě film zhlédněte, nemějte však přehnaná očekávání, tím se pak vše zkazí. Osobně bych si ho z paměti nemazala, ani bych od kina nepožadovala vrácení zde ztracených peněz a času. Filmů jako tento - ty, které vás "nakopnou" k tomu, zjistit si více informací o pojednaném tématu - není nikdy dostatek.
Markéta Pilná
20