„Co tady děláš, mami?!“ Zeptala se jí nervózně. „Vždyť mě ztrapňuješ!”
Když se notnou chvíli nedočkala odpovědi, naléhala znovu. „No tak, mluv se mnou!“ Tentokrát zněl její hlas spíše vyděšeně, když pozorovala, jak se oči její matky pohybují nervózně z místa na místo a rty stisklé v jedné lince, aby se jí netřásly.
Pak konečně promluví. „Obdrželi jsme spěšný dopis od sestřenice z Prahy. Něco se děje.“
„Ale co, mami? Co se děje? Dědovi se přitížilo?“
Matka jen zavrtěla hlavou, sáhla do kapsy kabátku a vytáhla zmuchlaný kus papíru. Chvíli trvalo, než danou část textu vyhledala. Pak se jala citovat.
„Ze dne na den přijeli zde ruští vojáci. Všude kolem je zmatek, nevíme, co dělat. Obklíčili Prahu svými tanky, Oto je spatřil jen náhodou, když se nad ránem vracel domů, a to mu ještě štěstí přálo. Věřím, že u vás na vesnici se zatím nic neděje. I proto jsem vynaložila hodně sil poslat tento dopis a nemám tušení, zda se vůbec dostane do vašich rukou. Opatrujte se. Časy jsou zlé.
Máňa.“
Poslední slovo vyřkla matka jako modlitbu, prosbu. Prosbu, aby toto všechno byl jenom sen, ze kterého se za chvíli všichni probudí.
21
Markéta Pilná