Najednou to bylo tady.
24. únor. SOBOTA
Devět hodin večer.
Seděla jsem v autě a třepala se nejen zimou… Stejně jako mé spolužáky dostihla nervozita i mě. V hlavě mi lítala spousta negativních myšlenek, jak bude vše vypadat a jak asi vše skončí… Ani jsem se nenadála
a my stáli na nádraží v Suchdole a čekali na osudný rychlík. Se spolužáky jsme měli deprese, jelikož nikdo netušil, jak jeho německý partner vypadá. Rodičové nás uklidňovali, že vše bude skvělé, jenže nevěděli, jak jsme se cítili a báli… Takže jakmile oznámili onen správný vlak, který každý očekával, začala pravá hysterie. Stepovali jsme na nástupišti a každou vteřinu někdo vypustil větu: ,,Já ho nepoznám!” nebo ,,Co když si s někým partnera vyměním?” Rodiče a pan Kočí jen stáli a smáli se. Jenže spolu se smíchem se začalo ozývat nepříjemné zvonění, které oznamovalo příjezd vlaku. Dveře se otevřely
a z útrob jezdícího pekla začali vystupovat neznámí lidé v našem věku, se kterými jsme měli trávit následující dva týdny… Každý naštěstí svého Němce nalezl a po večeřích se šlo spát...
Troufnu si říct, že se nám nedělní program vyvedl. Ráno jsme s mou novou známou prokecaly dvě hodiny a u své babičky jsem si hrála na vrchní překladače. Překládala jsem Neliny pochvaly, jelikož jí velmi chutnala babiččina svíčková, lichotky a slova díků ze strany prarodičů a v neposlední řadě jsem musela Nele vysvětlit, jak se hrají kostky. Naštěstí pochopila, takže jsem jí při hře pouze překládala monology mého malého bratrance. Hodně jsme se smály, což byl skvělý pocit, a po její a mé prohře jsme jeli spolu s tátou a jeho přítelkyní do Ostravy, do rockového rádia. Nele rock miluje
a v rádiu se celou dobu usmívala. Nechala si zahrát svou oblíbenou písničku, dostala tričko, nafotila spoustu snímků
a po cestě domů vypadala spokojeně
a několikrát nám za program poděkovala. Poté nás čekalo jen bruslení na stadionu
a zasloužený spánek. Samozřejmě i večeře :)
Pondělek byl pro nás, Čechy, perný. Demonstrovali jsme v angličtině své nachystané prezentace před osmdesáti lidmi, takže opět a zas milovaná nervozita. Poté opět dostaly zabrat naše english skills, kdy jsme na radnici poslouchali výklad
(v angličtině :D) o partnerství Nového Jičína a Ludwisgurgu, o historii, pak šílení dobrovolníci vylezli na radniční věž, což byl nadlidský úkol vzhledem k mínus patnácti stupňům… Ale naštěstí nás v teplíčku radnice čekalo i jídlo, takže všichni přežili. Po škole se asi polovina skupiny přesunula do kavárny, kde jsme se snažili o konverzaci mezi oběma ,,národy”, ale bohužel… Snaha byla marná. Když se pomalu skupinka rozpadala a zbylo nás asi deset, vydali jsme se ke spolužačce, kde jsme hráli taneční battles na xboxu, což trošku prolomilo
ledy. Pak se každý vydal směrem domov
a s radostí objal svou postýlku.
10