Mezi nově příchozími byl i mladý pár, který si náhodou sedl k tomu samému stolu jako malíř před nimi. Vypadali mile - oba pohodlně oblečení, dívka byla nenamalovaná a její vlasy byly stažené do nedbalého drdolu. Nebudu lhát, na první pohled mi připadali jako členové hippie sekty, což samozřejmě není věc k odsouzení. Každopádně, už když si sedali ke stolu, jsem věděla, že s těmito lidmi se rozhodně do konfliktu nedostanu.
„Dobrý večer, slečno,“ pozdravili mě s milým úsměvem. Ten jsem jim oplatila a zeptala se na už zažitou otázku: „Co si dáte?“
Pán se na mě podíval se zvědavostí v očích. „Máte bezkofeinovou kávu?“
Přikývla jsem.
„Skvělé! Ale sójové mléko asi nevedete, že?“
„Ano, vedeme.“ Odpověděla jsem trochu pobaveně při pohledu na jeho výraz, ve kterém se odráželo překvapení míšené s nadšením. „Tak to je luxusní! V tom případě bychom si dali dvě bezkofeinová cappuccina se sójovým mlékem, kdybyste byla tak hodná.“
„Určitě.“ Usmála jsem se a zamířila za bar.
Když jsem o chvíli později pokládala dva servisy s kávou na jejich stůl, neminula mě pochvala.
„No vy jste úžasná,“ řekl pán dívající se na svůj šálek kávy.
Namísto poděkování jsem se zasmála. „Akorát se moc omlouvám, že tam není obrázek, s tím sójovým mlékem mi to nějak nejde.“ Vyměnili si pohledy a pak se oba dali do smíchu, jako bych řekla tu nejabsurdnější věc pod sluncem.
„Ale prosím vás, je to perfektní. Moc děkujeme.“ Odpověděla mi dívka.
Zbytek "pobytu" strávili konverzací, culením se na sebe... Prostě věcmi typickými (nejen) pro mladé páry. Jejich smích rozléhající se po kavárně mi ani zdaleka nevadil, naopak - vnášel na toto místo pozitivní energii, kterou jsem tolik potřebovala.
Při odchodu mi opakovaně děkovali a já se musela smát tomu, jak dokáží být někteří lidé dobrosrdeční.
A proč vám to všechno vůbec vyprávím? Aby si lidé uvědomili, že ne vždy jde jen o ně samotné. Že z velké části můžeme být ovlivňováni druhými, ať už v dobrém nebo špatném slova smyslu. Že vždy je pro co ráno vylézt z postele a začít fungovat. Když ne pro sebe, tak pro druhé.
Stačí se jen trochu rozhlédnout kolem sebe. Protože je úžasné vědět, že v dnešní době ještě můžeme potkat pozitivní a vstřícné lidi, zvláště pak u nás v České republice.
Celkově, když porovnám náš národ s ostatními, je tady značný rozdíl. Za naši neochotu, strach a starání se v první řadě o svoje může podle mého hlavně předešlý režim a hrůzy, které naši zemi postihly nejen v minulém století. Potvrdil mi to i jeden Američan, se kterým jsem se seznámila jedno léto, taky v práci.
„Lidé tady nejsou zlí, ale také nejsou tolik vstřícní a málokdy se usmívají. Kdybyste přijela k nám do Ameriky, hned byste ten rozdíl poznala. Dobrým příkladem jsou například občanky - tady v Česku se všichni mračí, kdežto na amerických průkazech uvidíte jen tváře s širokým úsměvem.“
(pozn. autora: Většina tohoto textu byla vytvořena v hodinách zeměpisu. Tímto bych chtěla poděkovat panu Jansovi za toleranci mé duševní nepřítomnosti.)
Markéta Pilná
13