Znáte ten pocit, kdy si říkáte, že už život prostě nemá smysl, nemáte se pro co smát, pro co vstávat každé ráno z postele? Je to překvapivé, ale já - věčně negativní, nerozhodný a prostě všechna ne, na která si vzpomenete, člověk - důvod nacházím.
Ať už si to přiznáme nebo ne, lidé kolem nás ovlivňují neskutečným způsobem. Abych vás nezatěžovala zbytečnými teoriemi, mám pro vás malý příklad.
Pracuji v kavárně, takže se i přes mou sociální averzi často potkávám s lidmi různého vzhledu, názorů i vystupování. A čím dál více si začínám uvědomovat, jaký vliv na nás má momentální rozpoložení druhého člověka. Když například přijde ne zrovna milý zákazník - což se naštěstí nestává moc často - je asi jasné, že v dané chvíli taky nebudu zrovna překypovat láskyplností a milými úsměvy. Naopak, a to je rozhodně ta příjemnější varianta, když si s vámi začne někdo jen tak povídat nebo prohodí pár milých frází, rázem máte zcela jiný den. Chtěla bych uvést jeden můj pracovní den, který slouží jako názorná ukázka dobré konstalace hvězd.
Když jsem krátce před druhou mířila jako skoro každou neděli venkovním holomrazem do kavárny, abych otevřela, nebyla jsem zrovna nadšená. Pochopte, venku mrzne, nikde ani kousek bílého poprašku, v hlavě ještě čerstvé vzpomínky ze sobotního plesu a v očích únava. Jakmile jsem ale otevřela dveře kavárny, otevřel se s nimi i nový svět. Svět, ve kterém můžu zapomenout na svůj život, svět plný nových lidí, nových životů. Svět, do kterého se ráda vracím.
Zezačátku směny mě navštívil stálý zákazník pobavit se, co je nového, tradičně si jeden pán přišel pro své cappuccino s sebou do abnormálně velkého kelímku, ve kterém to kafe snad ani nemůžete cítit. „Ale nemám na něj víčko, to víte,“ opět jsem ho upozornila. Pobaveně se usmál. „To už vím.“ přikývl.
V další hodině přišel kluk s batohem na zádech, pozdravili jsme se a já mu podala nápojový lístek. „Jedno presso s mlékem, prosím.“ Řekl dřív, než jsem nabídku stihla položit na stůl. Přikývla jsem a šla jsem připravovat objednávku.
Mezitím, co jsem obsluhovala další zákazníky, jsem si stačila všimnout chlapcovy ruky, v níž se vznášela úzká tužka a jemnými pohyby tancovala na kusu papíru ležícím na stole.
Po chvíli práce jsem vzhlédla od baru a najednou vidím ten stůl neobsazený. Jen na okamžik jsem stihla zahlédnout cíp kabátu dotyčného zákazníka. Hned jsem za ním chtěla vyběhnout ven a nařknout ho z drzosti, že odchází bez placení. Ale na cestě mě zastavilo cosi ležící na onom osamělém stole. Byl to kus papíru a na něm peníze. Peníze za kávu jsem založila do kasy a konečně si prohlédla papír. Byla na něm vyobrazena kavárna přesně z toho úhlu, v jakém byl situován stůl, u kterého dotyčný seděl. Pod načrtnutými policemi baru bylo ozdobným písmem napsáno: „Děkuji za dobré kafe. Určitě se ještě uvidíme.“
Usmála jsem se. Kresbu jsem pak pečlivě založila do tašky a vrátila se k práci.
Asi půl hodiny před sedmou - pro mě zavírací hodinou - jsem začala uklízet a těšila se domů. Záhy ale přišly asi tři stoly najednou. Tak to bude na dlouho, odtušila jsem.
12