Historie GNJ
„Hele,“ šťouchl Míra do Lojzy. „Vidíš tu bloncku? Je to celkem kočka.“
„Když myslíš,“ odpověděl jeho kamarád nejistě. Pozorovali totiž právě přistavený autobus plný studentů na výměnném pobytu, konkrétně studentů ze Střední školy v Martině. Právě z něj vystupovala krásná Slovenka malého vzrůstu s modrýma očima a blonďatými vlasy. Prostě a jednoduše, typ člověka, který by za války rozhodně nepadl v nemilost nacistického režimu. Rozhlížela se kolem a vypadala poměrně nejistě, podle čehož Lojza usoudil, že se dotyčná buď v novém prostředí necítí zrovna nejlépe, nebo trpí jakýmsi zvláštním typem duševní či fyzické poruchy. Kdežto Lojzův kamarád si očividně všímal jiných projevů dívčina těla.
„A vidíš ty melouny? Pááni, to bych si dal říct i já!“
Jeho kamarád se jen přidušeně zasmál. „A s kým by sis, prosím tě, taky říct nedal?“ Pak jen pochybovačně kroutil hlavou, zatímco se od Míry nedočkal ani hlásky.
Po chvíli sledování děje, nebo lze říci spíše chaosu, před odstaveným autobusem, si chlapci pohli povšimnouti, že dotyčná blondýnka se nesnaží zařadit do skupiny, nýbrž ji zcivilizovat. Tímto se naskytl jasný problém - nebyla to studentka Slovenského jedenáctileté školy. Byla to profesorka.
Tedy pardon, soudružka profesorka.
XII.
20