Když jsme byli na Národní třídě, obklíčili nás znovu. Stahují několika tisícový dav víc a víc k sobě. Všimnu si, že lidé stojící na stranách v posledních chvílích utíkají postranními uličkami pryč do bezpečí.
„Vy nás máte chránit! Máme holé ruce!“ Lidé pokřikovali v poslední naději změnit náhlý vývoj událostí. V tu chvíli jsem si něco uvědomil – je hrozné, ale zároveň krásné pozorovat lidi bojující za svou zemi, zpívající její hymnu a snažící se se strachem v očích probudit v druhých alespoň odraz lidskosti. Bez výsledku.
Začali nás stlačovat ještě víc, jako stádo dobytka.
„Gestapo! Do háje s váma i vaším režimem!“ Křičel jsem a snažil se prorvat davem ven, ale marně. Zezadu do mě někdo vrazil, a kdyby bylo kam, určitě spadnu. Nemůžu dýchat, točí se mi hlava. Teprve když zvednu hlavu zjistím, že jsem blízko vedlejší uličky – tohle je moje šance. Posbírám tedy veškeré sily, co mi ještě zbyly, a dám se do běhu.
Tři metry, dva, jeden… Konečně se zastavím a nadechnu se. Ale v tu chvíli ucítím prudké škubnutí a celým tělem mi projede ostrá bolest. Dostali mě. Z posledních sil se udržím na nohou ještě pár úderů a pak už padám na zem jako poražené zvíře. Vím, že na mě křičí různé nadávky, ale vnímám jen hučení v mé hlavě. Ani nevím, kolik dalších ran jsem dostal, než mě odstrkali do připraveného autobusu. Ale bylo jich dost na to, aby mi bylo už všechno jedno.
Uvědomoval jsem si jediné – že ať už tahle noc dopadne jakkoli, změní celý náš svět jak ho známe…
13
Markéta Pilná