Sametová revoluce
trochu jinak
„Takže nesmíme jít do centra?“ Ptá se mě Honza. Jsme právě v sídle STUHY – Nezávislého studentského sdružení – a plánujeme listopadovou akci.
„Ne,“ odpovídám naštvaně, „přesunuli jsme celý pochod na Vyšehrad, jinak by nám to KSČ neschválila.“
„Ále, čert vem KSČ, stejně si to uděláme po svém!“
Zděšeně jsem se rozhlédl kolem sebe. „Tohle neříkej, chceš, aby z toho byl průšvih a zatrhli to úplně?! Pravý účel se nesmí dostat ven. Prostě je to pietní akce k uctění památky Jana Opletala, rozumíš? Nic víc.“ Honza jen s úsměvem přikývl.
Rozhlížím se a na každém rohu vidím alespoň jednoho chlapa z SNB. Celý den se jich po městě hemží ještě víc než normálně, a jak by taky ne. Akce už se pomalu rozjíždí a na Albertově je čím dál víc lidí – stovky a stovky.
„Nechceme jen pietně vzpomínat, jde nám o přítomnost a ještě více o budoucnost!“ Hlásal zrovna jeden z řečníků, Martin Klíma. Lidé skandují, pořvávají na souhlas a já s nimi. Po proslovech všech řečníků se vydáváme na Vyšehrad a atmosféra začíná s každým krokem houstnout.
Květiny, hymna, svíčky. Stojíme u hrobu Karla Hynka Máchy a akce oficiálně končí. Podívám se na hodinky – je krátce po šesté. Očima vyhledávám Honzu, který jen přikývne a oba už s davem kráčíme do centra.
„Nechceme Štěpána! Už vám zvoní hrana!“ Přidám se k pokřikům a vzroste ve mně euforie. Ale po příchodu k Vyšehradské znejistím. Na druhé straně stojí SNB a čeká jen na nás, až se chytíme do pasti. Než se dav zastavil, bylo už pozdě. Začali se přibližovat. Při pohledu na obušky v jejich rukou jsem poznal, že je zle. Otočil jsem se a snažil se o útěk, ale než jsem stihnul udělat jediný krok, ucítil jsem dotek ledové ruky. Jen tak tak jsem se stačil vysmeknout a prodírat se davem co nejhlouběji, až jsem se ocitl uprostřed masy lidí. To už jsme směřovali oklikou dál do centra Prahy. Jestli si mysleli, že nás to zastraší, pekelně se mýlili. Demonstranti pochodovali ještě energičtěji kolem Národního divadla a nabírali i obyčejné lidi z ulice – muže vracející se z práce, ženy s taškami v rukou, penzisty na procházce. Ty všechny jsem pozoroval, jak odhodlaně a s jakousi hrdostí vstupují mezi nás a demonstrují za svá práva, za svou zemi.
¨
12