Oba šeptali, Erik se odhodlal na sestru podívat. Její obličej byl rudý, její oči teď byly červené od breku a nevědomky si nervózně hrála s prsty.
„Ale víš. Dokážeš to!“ Vzal sestřinu ruku do své dlaně a pevně ji stisknul. „Prosím, Lindo…Vím, že taková nejsi. Nejsi jako on, nenecháš mě tu. Jsi silnější.“
„Já vím.“
„Jen mi prosím, prosím slib, že to zachráníš. Dokud je čas. Zkusíš to?“
Lindiny oči zamrkaly, aby smyly slzy a jakoby nepatrně se na Erika usmály. Zhluboka se nadechla a chystala se dát Erikovi odpověď, když v tu chvíli před nimi zatroubil velký sněžný pluh. Světlo jim osvítilo vnitřek auta, tak si oba automaticky promnuli oči a vystoupili ven.
„Tak bando,“ zahulákal Jáchym, „na doplnění benzínu už není moc času, takže jestli ty prcky nechcete nechat čekat a pak poslouchat stížnosti rodičů, a to já teda fakt nechci, tak si naskočte a sjedeme sem po kurzu.“
Linda s Erikem na nic nečekali, čapli batohy a naskočili za Jáchyma. Startovali a Erik přemýšlel. To, co se před chvílí událo, bylo pro něj úplně nové. Nikdy si nechtěl přiznat, že nechuť k sestřině chování byl jen schovaný strach a že nemít emoce není možné ani pro někoho, jako je on. Tenhle rozhovor s Lindou vedl poprvé. A nějaký, neuměl určit jaký, jestli pozitivní nebo negativní vnitřní hlas, na něj křičel, že to bylo i naposledy. „Poprvé a naposledy“ šeptl si pro sebe potichu a pluh se rychle rozjel do tmy.
A bylo po všem. Erik společně s Jáchymem, Lindou a pár pracovníky lyžařského centra seděli v chatě první pomoci hned pod sjezdovkou a dávali si teplý čaj. Linda kurz zvládla na jedničku a k jejímu štěstí přijela podle Erikových hodinek později jen o tři minuty a dvacet sedm sekund, čehož si nikdo nestačil ani všimnout. Teď však byla jiná. I když se občas v rámci konverzace s ostatními zasmála, její obličej byl úplně neutrální. Erik jí po značném uvážení, že už jistě vystřízlivěla alespoň z většiny toho hnusu, hned po kurzu vrátil léky a ona je ihned zapila. Neměl tedy strach, že by se teď Linda mohla nějak psychicky zhroutit, její nervový systém byl stabilní. Sledoval ji, jak se s úsměvem omlouvá, že se jde provětrat ven a vzpomněl si, že mu neodpověděla v autě na jeho otázku, tak se vydal za ní. Chvilku jí hledal na terase, a když jí neviděl, rozhodl se obejít chatu. Našel jí vzadu u lesa a pocit, že je mu najednou tisíckrát blíž, mu rozkázal přidat do kroku.
Když jí spatřil blíž, její ruka zrovna obratně zavřela kapsu a on viděl jen záblesk zapalovače a kouř ze spáleného cigaretového papírku. Linda se na něj otočila.
Její pohled byl úplně prázdný.
„Tohle je naposled, Eriku. Slibuju.“
5