3
POVÍDKA
Poprvé a naposledy (2. ČÁST)
Na to, že bylo Erikovi sedmnáct, byl poměrně dobrý řidič. Jejich chata byla odstrčená daleko od civilizace, asi hodinu cesty od jediné sjezdovky. Lidé z horské služby jim mimo sezónu pomáhali chatu zásobovat a občas se stavili, ale když měli napilno, museli si sourozenci s mámou pomáhat sami, proto se Erik už patnácti naučil řídit mámin starý kombík. Dojížděl s ním po prázdné lesní cestě pro jídlo, kanystry s vodou, a když Linda začínala experimentovat s trávou, často jí vozil i na vedení kurzů, které jí přidávali body u závěrečných zkoušek na vejšce. A dřív to možná taky dělala i proto, že jí to bavilo a proto, že měla ráda děti.
Linda cestou Erikovi vyprávěla o historkách s Tomem, on ji tiše poslouchal a ona se na kompenzaci po působení marihuany a alkoholu pak vždycky sama hlasitě zasmála. Říkala mu o Tomových úspěších a o jeho firmě, jako by zapomněla, jak se k ní ještě před chvíli choval. A Erik jen přikyvoval a své názory si radši nechával pro sebe, jak to měl ve zvyku.
Po půli cesty dohnali zpoždění.
„Dohnali jsme časovou ztrátu,“ oznámil Erik Lindě, aby změnil téma.
„Haha! Nakonec mě nevyhodí, kdo by byl řekl, že ta děcka dneska dostanou pořádnej kurz od pořádně sjetý holky,“ zasmála se Linda do tmy.
Erik hlasitě polknul, pak si odkašlal a začal zpomalovat.
„Tak promiň, vím, že si potrpíš na lepší vyjadřování, ale nemám snad pravdu? Uvolni se trochu, brácho.“
„Ne,“ odpověděl Erik, „ o tohle teď nejde.“
„No tak o ty tvoje principy no, chápu. Ještě, že Tom tyhle věci neřeší. On Tom celkově moc věcí neřeší. Měl bys to zkusit.“
Že to říkáš zrovna ty, pomyslel si v duchu Erik, ale nahlas si dovolil říct jen: „Tak tomu svýmu Tomovi vzkaž, že nám mohl oznámit,“otočil se na Lindu, „ že nám dojde benzín.“
Lucie Walzová, 3. A