4
„Zapomněla jsem na kurz večerního lyžování!“
„No a co, zlato, stejně o nic nejde.“
„Jde, Tome, vyrazí mě!“
„No tak tě vyrazí, říkal jsem ti, že můžeš podnikat se mnou.“
„Eriku, prosím, vem mě tam.“
Erik se podíval na Toma a na skleněnou láhev s čirou tekutinou vedle něj. Panákovali. Ten teď rozhodně nikam nedojede. Pak upřel pohled na svojí sestru, na chvíli zase na tu sestru, co měl rád, studentku pedagogické fakulty, vzornou a s dobrým srdcem, která chce pomáhat dětem, která je chce dneska učit lyžovat, tak jak slíbila… A která je zhulená jak taška.
„Obleč se, máme zhruba 50 minut, to ještě můžeme stihnout,“ řekl Erik rázně a šel pro bundu a klíčky od Tomova Range Roveru, který dostal od táty jako dárek k úspěšným přijímacím zkouškám. Jak zbytečné! Linda ho následovala do kuchyně, kde z lednice vytáhla modrou kartonovou krabici a začala do sebe lít její obsah. „Proč piješ mlíko?“ zeptal se Erik.
„Musím vystřízlivět.“
„Maximálně se tak pobleješ. A to ti moc nepomůže, ukliď to.“
„To je mi fuk, potřebuju to dostat z těla, jinak mě Jáchym vyhodí a víš, jak se máma snažila, aby mi dovolil ten kurz vést.“
„„To tě spíš vyhodí, když přijedeme pozdě kvůli takovým hloupostem,“ a to už jí Erik mlíko vytrhával a podával jí sklenici vody. „A teď se oblíkni, počkám venku.“
Taková Linda byla vždycky, paličatá jako bejk. Erik se trošku pousmál, ale smích ho se vstupem do obýváku přešel.
„No, mým autem nejedeš, prcku!“
„No, to teda jedu, protože nikdo jí tam neodveze, a upřímně,“sežehl Erik Toma pohledem, „ty si to možná ani nebudeš pamatovat.“
V tu chvíli si Erik na něco vzpomněl a přeběhl k modrému batohu položenému na sedačce, vyndal to, co potřeboval, a pak si šel obout boty. Vzal svojí cestovní tašku pověšenou na věšáku a najednou se k němu rychlostí blesku připojila už obutá Linda se všemi věcmi a chystali se odejít.
„Vy jste mi asi nerozuměli,“ přiletěla před ně ruka a následně celé tělo, „ale vy nikam mým autem nejedete.“
„Tome, prosím tě, nedělej blbosti!“ řekla podrážděně Linda a snažila se ho odstrčit.
On se však nedal a stál tam dál. Jeho vyfetované slabé tělo jakoby se nehodlalo už nikdy posunout.
„Pusť nás, Tome!“ řekl Erik trochu rázněji, ale Tom ho chytnul za zápěstí a z očí do očí mu pohledem naznačoval, že jeho autem se tam dnes rozhodně nedostanou.
Erik ceknul přes rameno:„Lindo nechoď k němu!“
„Na co si to hraješ, puberťáku?“ Tom stisknul jeho zápěstí pevněji.
„Eriku, má pravdu, možná bych tam neměla jet.“
„Přestaň, Lindo, já tě tam odvezu a on nás tam pustí.“
„Tak pojedeme na čtyřkolce Eriku.“
„Víš moc dobře, že je prázdná nádrž.“
V tu chvíli se Tomovi zableskly široké zorničky a sevření povolil. “Máš pravdu, není důvod vám ho nepůjčit,“ pousmál se. Oba obešel, vyvalil se na pohovku a vzal do ruky drtičku marihuany s potiskem Boba Marleyho. „Jen jeďte.“
Linda k němu přistoupila a pohladila ho po hlavě plné dredů. „Ty jsi prostě takový, líbí se mi, jak věci neřešíš, to na tobě miluju,“ usmála se na něj a Erika napadlo, jestli jeho nezájem nevidí nebo jen nechce vidět. Každopádně už se Tomovou náhlou změnou dál nezabýval, přisoudil ji účinkům toho svinstva a rychle naskočili do auta….
POKRAČOVÁNÍ V DALŠÍM ČÍSLE