3
Literární (p)okusy
POVÍDKA
Poprvé a naposledy
Dříve to s Lindou bývalo fajn. Sedávali spolu každou sobotu na chatě u krbu, koukali společně na Divokého psa Django na přenosném DVDčku a pak před spaním pod dekami společně sdíleli ticho. Tohle na ní bylo nejlepší, uměla pochopit introverty. Jenže to bylo předtím, než začala hulit...
Erik seděl na starém ušáku vedle krbu a sledoval svou sestru, jak teď s afektem ječí kolem sebe, jako by snad slyšela jeho myšlenky a snažila se je za každou cenu vyvrátit.
„No a tak jsem odpověděla tý nóbl profesorce, že na její přednášky už ani nepáchnu!“
„Ještě aby jo, říkám ti pořád, že je to ztráta času,“ řekl znuděně Tom vedle ní. „A podej mi to konečně, nevysolil jsem Marcelovi takový prachy, abych pak z toho nic neměl.“
Lindy výraz se změnil nejdřív na přiblblej úsměv, až se nakonec příliš nahlas a příliš afektovaně rozesmála. „Někdy zapomínám, jak si skvělej, Tome. Vždyť, co bych teď tady na tý podělaný chatě bez tebe dělala… a bez tohohle,“ a už Tomovi podávala nedopálený brko.
Erika tahle slova neurážela, zvykl si na ně. Žádného Marcela sice neznal, ale ani se nemusel ptát, kdo to je, na to znal až příliš dobře Toma, a Tom je parchant. Jeho sestra ho však typicky považovala za boha. Ve svých třiadvaceti letech odešel z nějaké pseudoumělecké školy a vydal se na vlastní pěst prodávat trička s nesrozumitelnýma grafitama, čímž se už dva roky živí. Nebo tak to alespoň říká, ale všem kolem je jasný, že hlavní zdroj peněz je prodávání tohohle svinstva mezi svoje stejně vymletý kamarády.
Erik sledoval, jak se Linda po Tomovi pomalu, ale neohrabaně plazí. „Půjdu nahoru,“ pronesl Erik a vylezl schůdky do druhého patra, jestli sem tomu dá tak říkat. Nahoře se nacházela jen malá půdička, s jeho výškou teď už sotva pro něj. V rohu byly poskládané deky a naproti malému oknu nad nimi stála krabice s poházenými cédéčky, pastelkami a ostatními zašlými vzpomínkami. Vzal ze shora knížku, kterou si nedávno rozečetl a pomalu si rozkládal svrchní deku z hromady.
Občas, když to Lindu přepadlo, si taky brávala knížku a četla si, a když usnula, přehazoval přes ní Erik, i když o čtyři roky mladší, právě tuhle vlněnou deku. Oba měli vždycky trochu opatrovnické sklony, možná pro to, že Erik jejich otce ani nikdy nestačil poznat a Linda byla tehdy ještě malá a oběma jim v životě chyběl…
Přikryl se dekou a začetl se do pár stránek, ale po chvíli ho to přestalo bavit. Zaslechl, jak dole výrazně utichly hlasy, tak se nahnul, aby zjistil proč, a poslouchal tlumený tón Lindy.
„Jo, mami, neboj se, jsme v pořádku. Erik si zalezl nahoru. Jasně, všechny ručníky jsem dala pryč z kamen. Jojo..,“ mluvila s mámou. Znala ta slova nazpaměť za ty večery, co tady s Erikem trávili. Jejich máma jako zdravotní sestřička brávala často na víkendy večerní směny kvůli podstatně lepšímu platu, a tak sem jako malí jezdívali chatu vytápět a hlídat. Nikde kolem nehrozilo žádné nebezpečí a oni jako dva malí hrdinové pečlivě chatu chránili a ukrývali se před vlastními problémy.
„Do hajzlu!“
„Uklidni se, zlato, ježíši, uklidni se.“
„Do hajzlu, do hajzlu, do hajzlu!“ přehlušilo Erikovo vzpomínání a on automaticky seběhnul se strachem dolů, jako to dělával dříve. Linda pobíhala sem a tam jako zblázněná.
„Do hajzlu, jak se mi to mohlo stát? Nikdy se mi to nestává!“
„Co se stalo?“
Lucie Walzová, 3. A