ZÁVISLOST NA VZTAHU Z MINULOSTI
Divinka potřebovala přijmout, že nad něčím
nemá kontrolu. Například nad rozhodnutími
svého expartnera. Kontrolu ale má nad tím
pochopit, že její ex má na odchod ze vztahu
právo a v jejím zájmu je akceptovat ho – ne-
snažit se záludně zvrátit jeho rozhodnutí, ne-
boť jeho vynucený návrat proti jeho vůli by
těžko byl dlouhodobým vítězstvím. K čemu
návrat lhostejné, nemilující osoby?
Divinčin problém nespočíval v tom, že by
potřebovala změnit jeho, ale sebe.
Společnost včetně nejbližšího okolí působi-
la na Divinčino podvědomí tak, aby hlavně
nezůstávala sama. To silně ovlivňovalo její
chování, které klesalo hluboko pod její úro-
veň (ztrácela sebehodnotu), a naopak přispí-
valo k tomu, aby byla dlouho fakticky sama
– aby definitivně odradila bývalého partne-
ra, a ještě vyplýtvala sebevědomí a energii,
potřebné pro vstup do dalšího vztahu.
Zajímavost: Moderní psychologie
ráda sleduje rozvoj postoje lidí vůči
různým výzvám, i dětí vůči úkolům,
které je podle rodičů POVINNOSTÍ
zvládnout, ale děti nevědí jak.
Dítě je postaveno před nekomfortní
úkol, který je nad jeho (dosavadní)
síly. Alespoň je o tom přesvědčeno.
Příklad: Dítě se má naučit plavat.
Je přivedeno k bazénu a neumí to.
Psychický nátlak rodičů v dítěti roz-
vine tři základní životní přístupy:
Buď dítě ve slepé víře rodičům skočí
po hlavě do vody s tím, že se plavat
nějak naučí za chodu.
Nebo váhá u bazénu, bosou nožkou
zkusí vodu, ale dlouho zápasí s poci-
tem, že plavat se prostě nenaučí.
Anebo uteče s provoláním: „Stejně
plavání nebudu potřebovat.“
V daném modelu uvažování pak dítě
může fungovat i v dospělosti.
Pozoruhodný je ten model, kdy dítě
se přece jen naučí plavat v bazénu;
když pak vidí moře, hned se do něj
rozeběhne a ve vlnách se div neuto-
pí. Bylo totiž vnitřně přesvědčeno, že
UŽ UMÍ plavat (a „voda jako voda“).
Jedním drastickým zážitkem znejistí.
Aktivují se v něm, dokonce víc než
kdy předtím, strach a pochybnost.
Pak se odmítá moři byť jen přiblížit.
Přijměme plavání jako pouhou ana-
logii, na které si ilustrujeme obecný
přístup k životu. Podle psychoanaly-
tiků člověk nemá opouštět to, co se
mu osvědčilo. V uvedeném příkladu:
Naučí-li se dítě pomalu plavat v ba-
zénu, má se stejně učit také v moři.
Pokud vyhodnotí moře jen jako větší
bazén, neuvědomí si, že jde o diame-
trálně odlišné prostředí, ve kterém
nové jsou například vlny.
A i když má dítě zažité plavecké
základy, přestane jim věřit. Někteří
dospělí s takovou fatální zkušeností
se po celý zbytek života drží „břehu“
(ve vztazích jistoty). Snaží se přivábit
minulost, ve které se alespoň někdy
cítil příjemně, a to i za cenu ztráty
sebeúcty. Kombinují v sobě akutní
potřebu (lásky) i strach (z nepotřeb-
nosti). Jsou schopni dojít k závěru:
Když o mě nestojí žádný dobrý ani
špatný člověk, zač tedy stojím?
FC
Nelpět
na člověku,
který se
svobodně
rozhodl dál
už nepatřit
do našeho
života,
vyjadřuje
jak lásku
k němu,
tak lásku
k sobě.
Závislý člověk, tonoucí v moři beznaděje, se
tak vrací k poslednímu úspěšnému postupu:
být potřebný. Snaží se vyvolat expartnerovu
pozornost. Připomínat, co pro něj kdy učinil.
Poměřovat se s jeho novým protějškem.
Současně, uzamčený v minulosti, není scho-
pen přítomné sebereflexe, vnímání negativ-
ní zpětné vazby, obviňuje jen sebe z toho, že
se nesnaží dost, že není tolik atraktivní a že
musí ještě zvýšit úsilí, aby ho partner ocenil.
Jeho závislost na návratu partnera je spjata
s vnímáním vlastní sebehodnoty a s hluboce
zakořeněným strachem z opuštění.
Divinka byla zoufalá, protože měla malou
sebeúctu, současně velkou potřebu být milo-
vána a velký strach ze samoty. Čím víc snila
o návratu expartnera, tím víc v ní uvědomo-
vání si opaku (On se nevrací!) prohlubovalo
úzkost. Sama si tak vytvářela sebezkázu jen
proto, že se snažila ovlivnit neovlivnitelné.
Milovat znamená především respektovat.
Přijímat člověka celistvě, i s jeho vadami.
Akceptovat každé jeho rozhodnutí, byť by
znamenalo odejít, přát mu štěstí, i kdyby
jeho budoucnost nebyla spojena s námi.
To znamená v lásce uzavřít minulost. Nelpět
na člověku, který se svobodně rozhodl dál
už nepatřit do našeho života. To vyjadřuje
jak lásku k němu, tak lásku k sobě. ð
(35)