FC
VYROVNÁNÍ S MINULOSTÍ
Možná jsem udělala chyby, jež ho odradily.
Možná jsem na něj byla až příliš náročná.
Možná jsem ho sama nedokázala udělat
dostatečně šťastným.
Divinka podobných vět navykládala hodně.
Její domněnky ale měly podstatnou vadu.
Dokazovaly, jak nekompatibilní pár byli.
Otřásám se, kdykoli lidé čekají, že je šťast-
ným udělá někdo jiný. Obvykle pak volají:
On mi dostatečně nedává!
On je tedy vinen!
On musí přidat!
Domluvte mu, pane Casanovo!
Bohužel, nikdo jiný nám není schopen dát,
co si nejsme schopni dát my sami.
Osobní zodpovědností každé osoby, která
vstupuje do vztahu, je dokázat se posta-
rat v první řadě o své štěstí. Každý z nás
musí na sobě pracovat tak, aby ve svém
životě byl „dobře posazený“ a spokojený.
Jedině pak je správně nabitý a pozitivní
energii nosí do vztahu. Jedině pak dává,
aniž by nutně čekal protislužbu nazpět.
Sebeobětuje se. Ale rád. Pomáhá, když ho
druhý potřebuje například v nemoci, sla-
bosti, vnitřní krizi. Dodává mu sílu, pro-
tože JÍ MÁ (díky sobě) DOST.
Potkají-li se však dva lidé pohodlní a auto-
maticky očekávající, že ten druhý přinese
všechnu energii, chřadnou oba.
Také proto se v souvislosti se spřízněným
vztahem používá slovo celostní.
Co je spřízněný
(celostní) vztah
Pojem poprvé formuloval berlínský psycho-
analytik Friedrich (Fritz) Perls (1893–1970).
V němčině zněl die Gestap. Měl vyjadřovat
„celistvou bytost“, totiž že představy, pocity
a činy souvisejí s celou osobností člověka.
(Protože jej vyřkl v období úsvitu druhé svě-
tové války, nepřekvapí, že si jeho myšlenku
„půjčil“ Adolf Hitler. Gestapo pak bylo nejen
akronymem tajné státní policie – „GEheime
STAatsPOlizei“ –, ale také Hitlerovou filozo-
fií celostního, komplexního řešení.)
Perls apeloval na celostnost hlavně směrem
ke vztahům. Říkal, že vývoj vztahu je právě
takový jako vývoj jeho jednotlivých členů, že
partneři mají více přemýšlet o svém chování
v nepříjemných okamžicích, nejen těch pří-
(32)
jemných, všímat si, jak reagují na oprávně-
nou i neoprávněnou kritiku, zda se v hádce
staví do rolí soupeřů nebo kdy je napadá ze
vztahu utéct. Podle toho pak mají lidé vzta-
hové potíže i v práci, s přáteli, v rodině.
„To, že jsou lidé odlišní, je přirozené,“ řekl
jsem Divince. „Vztahy bychom ale měli tvo-
řit s těmi, kteří nás svou odlišností pozitiv-
ně doplňují: svými přednostmi vyplňují naše
nedostatky. Pak jsme v těžkostech silnější.
Vztahy bychom neměli tvořit s těmi, kteří se
odlišují negativně – pak jsme v těžkostech
slabší. Například když se snažíme vyřešit
problém, abychom dál mohli být spolu, ale
druhý problém neřeší a nevadí mu, že ne-
budeme spolu. Jinak řečeno: Jestliže Tobě,
Divinko, nevyhovuje život bez něj, ale jemu
život bez Tebe ano, nebo jestliže se snažíš
o obnovu vztahu, zatímco on o obnově ani
neuvažuje, pak jste nekompatibilní a každý
chcete nejen něco jiného, ale opačného.“
Sklopila oči. Neříkal jsem jí nic, co by sama
necítila. Věřila však, že najdu způsob, jak ji
uchlácholit. Třeba: Neboj, určitě Tě miluje.
Řekne, co máš dělat lépe, abys mu začala
vyhovovat. Brzy si padnete do náruče.
Ale, upřímně, to poslední, co jsem Divince
přál, byl krok zpět – do nekompatibilního
vztahu. Naopak to první, co jsem jí přál, byl
krok vpřed – do vztahu kompatibilního.
Problém směru
Na každou mou námitku, aby přeostřila své
soustředění, vyhrkla: „ALE já ho miluju.“
Jediný argument mohl tok její mysli zvrátit:
„Divinko, jestliže dokážeš tolik milovat člo-
věka, který s Tebou není kompatibilní, před-
stav si, o kolik víc můžeš milovat člověka,
který s Tebou kompatibilní bude.“
Potřeboval jsem změnit její uvažování. Aby
přestala dopisovat čárku tam, kde už život
udělal tečku. Netlačit se dál slepou cestou.
Dokázat si přiznat pravdu, byť je mrzutá.
Připustit, že když nedostáváme to, co si
podle sebe zasloužíme, možná si zaslou-
žíme víc. A to přesto, že si teď myslíme,
že to, co tolik chceme a čeho se nám po-
řád nedostává, je nejvíc, co si zasloužíme.
Budoucnost nám může ukázat, že jsme se
pletli – jak moc jsme pro sebe chtěli něco,
co pro nás nebylo NEJVÍC, ale NEJMÍŇ.