FC
VYROVNÁNÍ S MINULOSTÍ
1) MOJE ZÁVISLOST
aneb Jak se odmilovat,
když nestojím o jiný vztah
Ř
íkal jsem jí DIVINKA.
Pořád se něčemu divila.
Poprvé tomu, jak snového
partnera si najednou našla.
„Cítila jsem, že TO JE ON.
Prostě moje spřízněná duše.
A cítila jsem, že on to cítí naprosto stejně.
Byli jsme pro sebe stvořený pár.“
Podruhé se divila, když se „ideální vztah“
znenadání zhroutil. Když si on našel jinou.
A když s ní začal být šťastný, ba šťastnější
než s Divinkou. To do její definice spřízněné
duše rozhodně nezapadalo.
Vyhledala mě v představě, že ji uklidním.
Takové bylo její přání. Bohužel, pak jsem
mohl buď mlčet, nebo ji prostě zarmoutit.
„Víš, Divinko, proč se ten, kdo opravdu
miluje, nikdy nevrátí? Protože ten, kdo
opravdu miluje, nikdy neodejde.“
A on odešel. Nejen fyzicky – nakonec fyzické
vzdálení může pár upevnit. Divinčin partner
odešel hlavně citově. Upřímně miloval jinou.
„Jak je to možné?“ divila se Divinka. A proč
ho tedy dál miluji, když by nebyl pravý?“
Opravil jsem ji.
„Každý člověk, který nám v životě zkříží
cestu, je pro nás svým způsobem ten pravý.
Ale nikoli nezbytně jako celoživotní partner.
Někdo nám vstoupí do cesty ,jen‘ proto, aby
nás něčemu naučil. Já mu říkám ,osudový
partner‘, pomáhá totiž změnit náš osud.“
Znovu udiveně na mě pohlédla.
Lidé zaměňují osudové a spřízněné duše.
Osudový partner přichází, aby nás změnil
k lepšímu, ano, často bolestivými způsoby.
Přijde, naučí a zase odejde. Protože jeho
budoucnost je jinde než naše.
Naopak spřízněný partner je s námi kompa-
tibilní. Znamená to, že i když jsme odlišné
lidské bytosti, s ním se vhodně doplňujeme.
Vzájemně se podporujeme, nabíjíme, proží-
váme celostní partnerství, tedy včetně krizí,
pádů, bolestí. Avšak všechny tyto negativní
(30)
události náš pár posilují. Přes dramatické
průběhy najdeme vždy cestu vpřed, cestu
k druhému a společně rosteme, sílíme.
Divinčin partner spřízněný nebyl. Naopak
měl Divinku něčemu naučit. Jakmile dívka
pochopí jeho lekci, spokojeně uzavře minu-
lost. Dojde jí, že na něj nemá smysl čekat,
že svůj smysl pro ni měl a splnil.
Co je osudový
(ne-celostní) vztah
Všichni zamilovaní zprvu pociťují blízkost.
Bez zábran propadají pocitu, že našli ideál.
Toto slovo stojí za zvláštní rozbor.
Každý máme v podvědomí, jak má vypadat
ideál našeho partnera. Ve fázi zamilovanosti
tento svůj ideál projektujeme do nové osoby
a v nárůstu emocí a ústupku rácia věříme, že
JE IDEÁLNÍ, ač ve skutečnosti ideální není.
Později, když zamilovanost opadne, se zlobí-
me na partnera i na sebe, že ideální není.
Počáteční blízkost totiž den za dnem naru-
šují stále větší trhlinky prvních svárů, odliš-
ností, nenaplněných očekávání, zklamání.
Zamilovanost zvolna odchází a my v srdci
začínáme cítit „prázdnotu“. Není skutečná,
je důsledkem všech citových infekcí.
Pokud neumíme pracovat s jinakostí člově-
ka, s vlastními nenaplněnými očekáváními
a frustracemi, emočně otráveni rezignujeme
a odcházíme. Věříme, že s jiným partnerem
to bude lepší.
Jenže obvykle není. Protože i tam krize při-
jdou a i tam je budeme nuceni konstruktiv-
ně zpracovat. I tam bude třeba hledat spo-
lečnou cestu vpřed. Bez této dovednosti bu-
deme navždy jen vyskakovat ze vztahů.
Jedině ten, kdo se naučí pracovat s odliš-
ností, hořkostí, krizemi, má šanci poznat
svou spřízněnou duši. Tu totiž potká jen
PŘIPRAVENÝ člověk. ð