ZÁVISLOST NA VZTAHU Z MINULOSTI
FC
Jak rozchodit
rozchod
Co dítě vidí u rodičů, používá v dospělosti dvojím způsobem.
Buď přímo následuje své rodiče (inspirovaný přístup – dělá totéž, co dělávali oni),
nebo se mu vzpomínka na chování svých rodičů příčí (odstrašující přístup – dělá
v dospělosti přesný opak toho, co dělávali oni).
V partnerských vztazích se to historicky projevuje na postoji k manželství:
Až do poloviny dvacátého století vídaly děti u svých rodičů důsledky praktické
nemožnosti rozvodu. I když vztah vyhořel, rozvod nebyl společensky přijatelný.
Jakmile tyto děti, svědci ošklivých scén v nerozveditelných manželstvích, dorostly,
vynutily si u společnosti možnost snadno vystoupit z nepříjemného vztahu.
Od sedmdesátých let tak začala prudce stoupat rozvodovost.
Stačila delší manželská krize a pár využil stále běžnější únikové cesty.
Děti z rozpadlých manželství sedmdesátých a pozdějších let zajistily další posun.
Rozvinul se trend singles. Je-li tak snadné z manželství vystoupit při první krizi,
která na každý vztah přijde, proč vůbec do nějakého svazku vstupovat? – i tak lidé
začali uvažovat.
Jakkoli byla každá z ér odlišná, lidé problém nevyřešili. Pokaždé byli jedni, kteří
marně stáli o udržení funkčního vztahu, a druzí, kteří na jejich snaze parazitovali:
za první republiky neřešili krizi ve vztahu, neboť vztah beztak pokračovat musel;
pak neřešili krizi ve vztahu pro přesný opak – bylo tak snadné ze vztahu vystoupit,
nebo alespoň vyhrožovat druhému rozvodem („Když mi nedáš konečně pokoj!“);
a dnes řešit krizi ve vztahu ani nemusejí, protože do dlouhodobého soužití často
ani nedojdou. Zkrátka, každá z ér měla lidi, které nešlo nijak přimět ke spolupráci
ve vztahu, a na druhé straně ty zklamané, kteří již soudobý trend začali odmítat,
a právě ti se nakonec stali nositeli nové změny.
Dnešní éra vystavuje lidi osamělosti ve vztahu i mimo vztah. Singles se více izolují,
vyhýbají dlouhodobému párování, a tím jim těžkne život. Zůstávají totiž na mnoho
složitostí sami. Psychoanalytici tak čekají u nové generace nástup doby soucitné,
rozvíjení hlubších přátelství, objevování nových forem sdílení, návrat oklikou ke
vztahům, byť s jiným pojmenováním – zkrátka už nebýt na život sami.
Nelze však očekávat, že by nová doba všechno vyřešila. Dva druhy lidí zůstanou.
Nadále budou existovat ti, které trápí odmítnutí. Kteří se snaží objevit a přijmout
„kdo jsem“, tak jako „kdo nejsem“. Kteří se ptají: „Jak se má teď ten druhý? Jak se
cítí po našem včerejším konfliktu? Už ví, co v životě potřebuji? A kdy se mi ozve?“
Problém, který mají tito lidé na úrovni neuzavřené minulosti, se jmenuje závislost.
Spočívá v nemohoucnosti odpoutat se od člověka, který už jasně vyjádřil své NE.
Uvedu dva takové příběhy. Liší se osobou nevyrovnanou s minulostí.
První Vás navede na cestu, pokud tou osobou nevyrovnanou s minulostí jste Vy –
pokud nedokážete nebo nechcete vstoupit do jiného vztahu, protože nevěříte, že
byste kohokoli nového mohli milovat (natož víc) než toho, kdo odešel.
Druhý Vás navede na cestu, pokud tou osobou je Váš protějšek – který věřil, že ho
vztah s Vámi vysvobodí z jeho neuzavřené minulosti, ale tím víc v ní ustrnul. ð
(29)