VYHOŘELÉ PLÁNY NA ŠTĚSTÍ
FC
Jak se vyrovnat
s jednosměrkou,
kde se necouvá
Žijeme v ustarané době: Hlavně aby se naše děti měly dobře.
Abychom měli dost peněz. Abychom po sobě hodně zanechali.
Rozhlížíme se neustále jen po veškerém okolí a zapomínáme na sebe.
Nejen na své Já, ale i na nejbližšího člověka, po jehož boku denně usedáme.
V té honbě za štěstím všech kolem nás nemáme čas jeden na druhého.
Věnujeme se všem ostatním, snažíme se mít dokonalé a uspořádané vztahy, ale
zapomínáme, že jedeme v jednosměrce – s přikázaným směrem jízdy, ale záka-
zem couvání: Když přejedeme, máme smůlu. Nemůžeme se vrátit. Ani čas, ani čin.
VTĚLEMÍROVI není ani čtyřicet let. Vlastně, původně se jmenoval Vladimír.
Ale s mírem neměl ve skutečnosti nic společného. Byl učiněný neklid.
Měl mnoho snů, ale na žádný neměl čas. Všechny odkládal na později.
Správně se měl jmenovat Ažbudečas.
Dnes toho času má moře. V léčebně dlouhodobě nemocných má většinu dne
před očima jen bílý strop – vzdálený prázdný list, který nemá čím popsat.
Ten muž není mrtvý, ale nemůže plnohodnotně žít. Ten čas, kdy mohl, je už pryč.
Jeho život jednoho dne udělal podivnou tečku, či spíše středník, a Ažbudečas ten
den pochopil slova Jana Wericha: „Neříkej, že nemůžeš, když ve skutečnosti nechceš.
Jednou se totiž může stát, že budeš chtít, a už nebudeš moci.“
Všechen jeho neklid, nával plánů a snů se vytratil, rozhostil se jen mír v jeho těle.
Vtělemír má poruchu organismu, která ho ze dne na den upoutala na lůžko.
Drze, bez ohledu na jeho plány, na budoucnosti, která přece měla být tak krásná.
Místo toho se celým jeho světem stal už navždy nemocniční pokoj, který patrně už
nikdy živý neopustí, a z budoucnosti zbyl jen sen, jenž už nikdy nedokáže naplnit.
Až tady mu došlo, že nic jiného už nebude.
Ostatně, nic jiného než TEĎ ani nikdy nebylo.
Veškeré sny se dají plnit pouze v přítomnosti, jiný čas než TEĎ v životě není.
I na vedlejších pokojích je řada mladých, kteří už zjistili, co znamená „carpe diem“
– užívej dne. TEĎ je nejen období, ve kterém dýcháme, ale také posvátný okamžik,
jestliže nám je dopřáno v něm konat a prožívat štěstí. Není to automatismus.
Je mnoho těch jako Vtělemír, kteří vnímají TEĎ, ale spolu s ním také bolest, lítost,
zmoudření, že veškerou minulost nevyužili, ale promarnili.
Vtělemír, kterého pravidelně navštěvuji, mě jednou požádal, ať k němu vodím lidi.
Ne kvůli němu, ale kvůli nim – ať spatří důvod, proč už nic neodkládat na jindy.
Protože to „jindy“ nemusí přijít. „Lidi, neplačte a nezastavujte se pro jednu chybu.
Odlišujte dílčí prohru od definitivní porážky. Zase vstaňte a zkoušejte to jinak, lépe.
Hlavně nemarněte čas. Čím déle tonete v minulosti, tím méně si užijete budoucnosti.“
To říká dnes už klidným, smířeným hlasem. Inu, Vtělemír. ð
(21)