FC
VYROVNÁNÍ S MINULOSTÍ
Echo a Ego
Když jeden ve vztahu
potlačuje sebe a druhý
naopak tlačí jen sebe,
jde o ztělesnění dvou
postav z řecké báje –
Echa a Ega, zvaného
také Narcis.
Echo je lesní nymfa,
zamilovaná do krás-
ného Ega (Narcise).
Ten je ale zahleděný
do sebe, miluje jedině
odraz své vlastní tváře
v lesní tůni. Ani se
neohlédne, když ho
Echo pozoruje a vábí.
Neúspěšná Echo si tak
přestane připadat
hodna lásky, a dokonce
si časem chce ublížit.
V báji zasáhli bohové.
Ega odsoudili k věč-
nému životu, dokud
úspěšně neobejme
toho, koho miluje ze
všech nejvíc – svůj
odraz v hladině.
Ega mají marné
náběry vody ponaučit,
aby se snažil hledat
pomoc, radu, partner-
ství kolem sebe.
Echo pak potrestali
zbavením vlastního
hlasu, kterým tak už
nemůže dál vábit,
a slyšet jej může
pouze tehdy, pokud
opakuje něčí názor.
Echo si tak má uvědo-
mit, že když chce vyjá-
dřit, zač opravdu stojí,
nemůže čekat na něčí
ocenění. Tím méně od
Ega, který má ocenění
schované jen pro sebe.
(16)
Mína potřebovala pochopit, že závěr „Jsem
nula“, kterým k sobě tak často promlouvala,
nebyl tak docela její. Nízké sebehodnocení,
ponižování a submisivní potřebu zavděčit se
druhým v bláhové iluzi, že teprve pak přijde
ocenění, převzala od své matky. Pravda je
opačná – ponižování většinou nevede ke
zvýšení hodnoty člověka, ale k jejímu dal-
šímu snížení, zejména v očích Ega.
Navenek se může zdát, že vztah egoisty (po
vzoru bájného Ega/Narcise) a echoisty (po
vzoru bájné Echo) bude vyhovující, dokonce
že egoistu si echoista vybírá záměrně a že
ho potřebuje, protože jedině egoistovi může
echoistovo sebeobětování dělat dobře.
Ale je to klam. Časem je echoistovi ze vzta-
hu s egoistou mizerně. Obvykle si uvědomí
svou vnitřní závislost na vnějším ocenění,
které od egoisty nepřichází a na které tak
dlouho a trpělivě čeká. Zároveň echoista ze
vztahu není schopen odejít, protože mezitím
poztrácel zbytky sebe(úcty) a mluví hlasem,
který převzal od druhých. Uvnitř vztahu se
pak bojí nastavit egoistovi mez sebehodnoty.
Za neštěstí si do značné míry může sám.
Míno, a dost!
Ve sportu se rozšířilo pořekadlo: Každý
hraje tak, jak mu soupeř dovolí.
Ve vztahu to platí neméně.
Vztah vždy tvoří dva odlišní lidé. Mají jinou
výchovu, hodnoty, zkušenosti, a hlavně práh
bolesti (vnitřní hranici, kde je začíná bolet
cizí jednání) – ten je nastaven tam, kde se
v dětství vytyčilo jejich NORMÁLNO.
Děti se rodí jako nepopsaný list. Celé dětství
pak automaticky přejímají to, co dlouhodobě
vidí kolem sebe. Neexistuje tedy univerzální
definice normálna. Normální je pro každého
z nás to, v čem jsme dlouhodobě vyrůstali,
co do nás dostatečně dlouho vypálilo zvyk.
A TO je u každého jiné, tak jako jiné bylo
každé dětství, prostředí, okolí.
Dva jedinci, kteří vstoupí do vztahu, tak až
časem objevují, co druhého vlastně bolí.
Nevidí do jeho hlavy nebo srdce, nevědí,
kde je jeho práh bolesti. Zpočátku se naivně
domnívají, že (když si tak dobře rozumějí)
by práh bolesti druhého mohl být tam, kde
ho mají sami. Pak druhému ublíží z mylné
domněnky o poloze jeho prahu bolesti.
Příklad: Muž se na ulici ohlédne
po jiné ženě a složí jí kompliment.
Jeho partnerku, kráčející zrovna
po jeho boku, to zraní. Muž neví, že
je na takové jednání citlivá, protože
v minulosti poklonkováním jiné ženě
začala nevěra jejího expartnera.
Ona se pochopitelně bojí, že se boles-
tivá zkušenost bude opakovat, ačkoli
jde o jiného muže, který jenom neví
o její bolesti proto, že ona stále mlčí.
Možná jí připadá trapné zachovat se
jako žárlivka či hysterka, jak ji titu-
loval její ex, a tak v sobě raději zadr-
žuje a kumuluje vnitřní bolest, kdy-
koli se její nový muž zachová podle
svého názoru jako gentleman, podle
její zkušenosti ale přesně jako suk-
ničkář, s nímž už kdysi padl vztah.
Chyba přitom není primárně v muži.
Ten své gesto považuje za nezávad-
né, protože pro něj je NORMÁLNÍ.
Žena však má posunutou NORMU,
ať už svou výchovou, nebo životní
zkušeností. Co jemu připadá nor-
mální, jí tedy normální nepřipadá.
Co on dělá s úsměvem, ji tedy bolí.
Ale dokud ona mlčí, on své jednání
opakuje, aniž tuší, jak moc ji bolí.
Musí mluvit. Ozvat se. Dát najevo, že TADY
UŽ JE MŮJ práh bolesti. Neubližuj mi!
Problém je, že Echo se stydí mluvit. Své po-
třeby má za druhořadé. I když ji mlčení činí
nešťastnou, víc se bojí výsměchu, odsouze-
ní, opuštění. Raději snáší stále větší bolest.
Když totiž člověk nemá od druhého infor-
maci o jeho prahu bolesti (není nastaven
jasný mantinel), může své jednání v dobré
víře posouvat k ještě větší bolesti (flirtu,
či dokonce sexu), a to stále v domnění, že
to jeho partnerovi nevadí. Každý zkrátka už
od dětského věku podvědomě hledáme hra-
nici, kam v interakci můžeme zajít. A když
trpící protějšek mlčí, škodí sám sobě.
My všichni ve vztahu potřebujeme vědět,
kdy už ubližujeme, a současně dávat na-
jevo, kdy už je ubližováno nám. Podle ná-
sledné reakce partnera poznáme míru jeho
emoční inteligence, zda už ubližující chování
nezopakuje (nepůjde přes námi oznámenou
mez). Emočně inteligentní lidé si jednou pro-
vždy pamatují, že TADY už je práh bolesti.