FC
VYROVNÁNÍ S MINULOSTÍ
Max potřeboval pochopit, že když přestane
v ženě vidět hodnotu, neznamená to ještě,
že by to byla její chyba, ba dokonce že by
o jakoukoli hodnotu skutečně přišla.
Pokynul jsem přes ulici, kde Mínu právě vedl
do protější restaurace nový muž. (Tímto se,
Maxi, omlouvám, ale některé psychologické
metody jsou třeba, aby se běh věcí urychlil.
Ten muž byl, Maxi, samozřejmě figurant.)
Max úžasem ztratil hlas. „To je...,“ nemohl
vypravit ani Mínino jméno. Oči si zoufaly:
Jak to? Ona má jiného? Vždyť já...
„Vždyť Ty,“ dopověděl jsem za něj, „o ni už
nemáš zájem. Nemá pro Tebe hodnotu – její
celodenní úplná péče. Prostě chceš víc. To je
v pořádku. I ona si zaslouží víc.“
„Co víc?“ vyhrkl nešťastně.
„Muže, který vidí její hodnotu, ještě když ji
má po svém boku, a ne až když ji ztratí.
Muže, který nehledá na ženě to, co jí chybí,
ale to, co ji zdobí. Muže, který neodchází,
miluje, to znamená neubližuje.“
V protější restauraci se to odpoledne mohly
s „novými nápadníky“ objevit všechny Ma-
xem odmítnuté ženy. Při pohledu na štěstí
každé z nich by pocítil bolest ze ztráty. Tu
bolest, kterou cítily také ony, když od každé
nakonec pohrdavě odešel. Jenže s Mínou ho
pojil nejdelší vztah, nejvíc okamžiků radosti,
ale také zranění.
„Je vůbec možné náš vztah vzkřísit, když už
schytal tolik ran?“ ptali se mě oba. Každého
zvlášť jsem odvedl ke zdi, kde viselo zrcadlo.
Pohlédli do něj. Byla to totiž otázka pro ně,
ne pro mě. Když OBA lidé opravdu chtějí,
most přes minulost vždycky existuje.
Zaťukal jsem na Maxovy hodinky. „Čas běží
jen kupředu, nejde vrátit. To znamená smiř
se s tím, že už nevrátíš čas do začátků, kdy
jste ve vztahu pro sebe hořeli. Nejde to vrá-
tit, když jste mezitím ,vyhořeli‘,“ řekl jsem.
„Avšak všechno zlé je k něčemu dobré. Není
potřeba vrátit vztah do původních kolejí. Ty
koleje totiž vedly ke zkáze. Přesuneme vztah
na jiné koleje. Nicméně historie zůstane.“
Mínu jsem požádal, ať zmuchlá list papíru.
Poté ať ho zkusí narovnat. Jistěže to nejde.
I jizvy na srdci zůstanou. A někdy už papír,
potolikáté zmuchlaný, nevydrží a protrhne
se, takže i číst z něj nepůjde, bude možné
ho jen zahodit. I to se může stát jejich vzta-
hu, ale podíl na tom budou mít oba.
(14)
Úkol pro Mínu:
Tlač mantinel!
„Dala jsem mu už tolik druhých šancí, ale
on se po žádné nezměnil. Copak necítí, jak
mě to bolí? Kdy mu dojde, jak mi nevěrami
ubližuje?“ zoufala si.
„A řekla jste mu to?“ povídám. „Dozvěděl
se, že TADY UŽ JE VÁŠ MANTINEL?“
Mantinel? pohnula bázlivě rty.
A já jsem pochopil její skutečný problém.
Nebyl to Max, ale její obava říkat NE, její
strach nastavit vlastní hranice a nedovolit
jejich překračování.
Scházelo jí to pochopitelně, protože do ní
tuto dovednost, klíčovou pro osobní spoko-
jenost ve vztahu, nikdo nevložil. Její matka
ji učila opaku: Když si druhý neváží toho, co
pro něj děláš, musíš toho pro něj začít dělat
víc. A jestliže pro něj děláš své maximum
a jemu to pořád nestačí, znamená to, že pro
něj nejsi dostatečná dobrá a musíš být
ráda, že se s Tebou vůbec zdržuje.
Bohužel, vinou tohoto postoje její maminka
přestala být pro svého partnera vidět, ať pro
něj dělala sebevíc. Ztratila jeho i sebe samu.
Byla nešťastná v životě, který ji nenaplňoval
a ve kterém jen posluhovala, ale neuměla si
představit vztah s někým jiným, protože: Kdo
by „nulu“ chtěl? A navíc, chlapi jsou všichni
stejní, ženské si neváží.
Ale v něčem měla pravdu. Člověka, který si
neváží sebe, si obvykle neváží ani druzí.
Mína se potřebovala naučit: Když si druhý
neváží toho, co pro něj děláš, znamená to,
že pro něj musíš začít dělat NAOPAK MÍŇ.
Jedině pak může poznat rozdíl mezi tím,
co jsi dříve dělala a už neděláš, a je jistá
naděje, že si toho opětovně začne vážit.
A když pro něj děláš maximum a jemu to
nestačí, neznamená to, že Tvé maximum
nebude dostatečné pro někoho jiného, jen
že ho dáváš nesprávnému partnerovi, kte-
rý ani Tvé maximum nedokáže docenit.
Míno, tohle není Tvůj hlas!
„Nemůžeme žít spolu, ale ani bez sebe.“ Tak
se vyjadřovali oba. Max i Mína potřebovali
pochopit, proč tomu tak je. ð