ZAREZLÝ VZOREC CHOVÁNÍ
„Chci víc než nejvíc.“
„A mně stačí míň
než nejmíň.“
Max a Mína nejsou jejich pravá jména. Pře-
zdívky ale sedí. Maxovi dlouho nestačilo ani
Mínino maximum, zatímco Mína se v jejich
vztahu dlouho spokojovala s méně než mi-
nimem. Oba tak cítili, že dostávají méně,
než si od vztahu představují. Respektive
méně, než pro ně bylo NORMÁLNÍ.
Mína jako malá vyrůstala v rodině, kde žena
vedle zaměstnání kompletně pečovala o do-
mácnost. „Musíš muži vyplnit všechno, co
mu na očích vidíš, jinak odejde,“ slýchala.
Mínině mamince ovšem tato teorie nevyšla.
Ačkoli po celý život dělala maximum, muže
si neudržela. „To znamená, že se ve vztahu
musíš snažit ještě víc než já,“ usoudila.
Ego stlačené na minimum, vlastní potřeby
upozaděné. Mína od dětství neříkala NE
a přes svůj půvab měla nízké sebevědomí.
I proto ji nadchl Max. Lichotil, hýčkal, moti-
voval. Tolik si ho přála udržet. Až... sjela do
kolejí, v jakých byla matkou vychována.
Prala, vařila, uklízela. Dělala všechno, čeho
si na začátku ohromně vážil. Sám to v dět-
ství nepoznal. Jeho otec byl drsný, jadrný.
Maxovi chyběla mateřská láska a byl moc
šťastný, že ženu svého života nalezl v Míně.
V té „kočce, která toho při práci tolik zvlá-
dá“. Čas ale jeho definici podstatně změnil.
„Ta šmudla, co ji zajímá jenom pračka, spo-
rák a koště,“ prohlašoval pak. Ano, řeč je
o stejné ženě. Změnil se jen letopočet.
Když přestaneš
vidět člověka
Život je změna. A změna je život. Cokoli
dlouho neměnné se zdá „mrtvým“ a volá
to po změně. To poznali i Max a Mína.
Psychologie mluví o syndromu neviditelného
člověka. Ten vychází ze záludnosti zvyku.
Lidská bytost je totiž úžasně přizpůsobivá.
Zvykne si na cokoli, čemu je vystavena pra-
videlně dostatečně dlouhou dobu. Zvykne si
na špatné tak jako na dobré. Co se opakuje
(alespoň dvacet jedna dní po sobě), stává se
pro člověka rutinním, běžným, přirozeným.
FC
Ačkoli Mína nezměnila svou péči a dál pro
Maxe dělala veškeré laskavosti, on je pře-
stal vidět. A přestal vidět i ji, Mínu. Její
automatismy se změnily v samozřejmosti,
ztratily vzácnost, kouzlo, hodnotu. Staly
se všedními, neviditelnými, bezcennými.
Alespoň v „mrtvých“ očích Maxe.
Ochladl. Přestal chválit. Skončilo jeho roz-
mazlování, podporování, zvedání sebevě-
domí. Zavládly posměšky a lhostejnost.
Maxovi už nestačilo, že Mína dál odvádí své
maximum. Přestal to vidět. Oči měl pro jiné.
„Ne pro puťky,“ jak říkal přátelům. Od ženy,
která mu zajišťovala servis a zázemí, unikal
a vracel se nerad – čekal ho zase jen „umrlý
stereotyp“. Nic, co by ho mohlo překvapit.
„On Ti odchází! Musíš toho dělat ještě víc,“
zněla Míně v uších maminčina slova. A tak
se nešťastnice snažila, vymýšlela, trápila se,
ale časem už nevěděla, co dělat víc. Max se
přesto stal docela apatickým, až alergickým.
Připadala si hůř než obtížný hmyz. Cítila se
totiž pro muže NEDOSTATEČNÁ.
Její činy už nemohly být lepší, ale pro Maxe
neměly hodnotu. Jestli Mína vešla do jejich
vztahu s nalomeným sebevědomím, nyní už
bylo v rozvalinách. Odejít od něj, pana Bož-
ského? Copak to jde? Copak by někdo jiný
chtěl puťku, co si ani chlapa neudrží?
Tak zůstávala a byla vděčná za míň než nic,
alespoň za to, že se Max vrací domů.
Problém, od něhož
utíkáš, je jako stín
„Proč se mi opakují stejné vztahy?“ napsal
mi jednou Max v FC Klubu. Měl to za záha-
du: Každá nová žena mu zpočátku připada-
la výjimečná. Cítil, že je ta pravá. Po čase se
ale „začala kazit“, říkal. Na povrch vystupo-
valy její vady, až protivnosti. „Ta pravá snad
ani neexistuje,“ čílil se. Diář měl plný čísel
mobilních telefonů. Všechny byly zapsané
se vzrušeným očekáváním, entuziasmem.
Ale ze všech také po čase sálala omšelost
a nezajímavost. „Snažím se utéct před pro-
blémem, který mě pronásleduje,“ vyprávěl
mi jednou u odpolední kávy. Bez odpovědi
jsem se zvedl od stolku v zahradní restau-
raci a pozval ho do parku na procházku
s jeho stínem. „Tvůj problém je jako on,“
řekl jsem, „je totiž Tvou součástí.“ ð
(13)