jsem, přejela si dlaněmi po bocích a prohnula se v pukrleti. Sám nevěděl odkud, vytáhla svou masku
o dost užšího tvaru, po nasazení nos masky přesně kopíroval její vlastní a horní hrana byla osázena
drobnými pestrobarevnými pírky. Jinak byla maska čistě bílá, prošívaná složitým vzorem zlatou nití.
Spolu s diadémem tvořila dokonalé spojení.
„Taxi tu bude co nevidět, tak ať už jsi obutej!“
Ani se nesnažil odmlouvat a už obouval své nové boty. Padly mu jako ulité, ostatně jako vše, včetně
masky samotné.
To už jej Vivian tlačila před otevřené dveře, na hruď mu vtiskla křiváka a již je zavírala a zamykala.
Přesně v ten okamžik přijížděl taxík, jako by to spolu měli nacvičené. Drako otevřel zadní dveře,
počkal, než Viv nastoupila, zaklapl je a přešel na druhou stranu vozu. Usedl vedle ní a chytil ji za ruku.
Vivian řekla řidičovi adresu, ten pozvedl obočí, nijak jinak to nekomentoval, zařadil rychlost a
vyrazili svátečně svítícím městem k udanému cíli. Oči měli jen jeden pro druhého. Ani nevnímali, jak
dlouho trvala samotná cesta.
„Jsme tady vážení!“ vytrhlo je ze vzájemného zasnění. Viv se naklonila dopředu, aby viděla na
taxametr, následně vsunula taxikářovi dvojnásobek požadované částky a něco mu zašeptala. On pouze
přikývl na souhlas.
To už Drako otevřel své dveře a ještě před vystoupením ho praštil do nosu odér zanedbávaného
hospodářství a než obešel vůz, aby pomohl Vivian z vozu, věnoval pohled okolí. Opravdu se nacházeli
kdesi v „Prdelové Lhotě“ před komplexem zchátralých budov nějakého již dávno zaniklého JZD,
pojednou i samotný název baru dával hlubší smysl.
Současní návštěvníci postávající ještě z různých důvodů před hlavním vchodem, se dali klidně
charakterizovat označením „dobytek“. Několik jich vykonávalo malou potřebu přímo na oprýskanou
omítku, zmítajíce se u toho na vratkých nohou, jako by na ně útočil silný vichr, ovšem na každého
úplně z jiné strany. Dále tu byl hlouček „agrometalistů“ lomících do sebe zásoby tvrdého alkoholu,
které se naivně snažili pronést dovnitř. Vyhazovačům, kterým by zaručeně nečinil nejmenší problém
zabít býka ranou pěstí mezi oči, to rozhodně neušlo a evidentně platila stejná pravidla jako na nějakém
festivalu: „Buď to před vstupem vypij, nebo to tu nech!“
Bavili se pohledem na onu skupinku, v níž už byli jasně zřejmé slabé kusy, jimž se nohy začaly
samovolně podlamovat, dokonce jeden neudržel po dopití své láhve, její obsah ani ve svém zažívacím
traktu zahřát na tělesnou teplotu a během okamžiku hodil tak úctyhodnou „šavli“, že i Drako musel
uznale pokývat hlavou, zavzpomínaje při tom na svá mladá léta. Onen mladík po tomto zatím
největším výkonu svého života, vysílením upadl do dřívějšího obsahu svého žaludku a začal hlasitě
chrápat. Ještěže je nad nulou, pomyslel si Drako.
„Hele miláčku, jsme tu vůbec správně?“ neodpustil si otázku.
„Samozřejmě zlato. Copak nevidíš ten neon, co září nad vyleštěnými lebkami těch telefonních
budek?“ Nezakrytě na ně střídavě ukazovala prstem. Budkám to bylo zcela evidentně jedno. „Tohle je
velmi speciální a vyhledávaný podnik, který dokáže uspokojit potřeby každého svého návštěvníka. Je
dokonce rozdělen do několika tematických sektorů. Třeba tihle,“ ukázala na „agrometalisty“, „Ti mají
namířeno do Prasečáku. Usmála se na Draka, provlékla mu paži jeho připravenou a vydali se směrem
k vyhazovačům. Drako už měl připravené vstupenky. Jakmile je ukázal, budky se vyšisovaly do pozoru
jako na vojně při návštěvě minimálně plukovníka ze štábu.
15