„Vítejte vážení!“ pronesl ten nejbližší. „Šéf už vás očekává ve VIP bloku.“ Ukázal na vchod do
sklepních prostor na opačné straně nádvoří. Po projití bránou se Drakovi naskytla podívaná jako z
nějakého apokalyptického obrazu. Všechny budovy areálu měly zazděná okna, vchody do nádvoří,
kde ještě rezivěly zbytky zemědělské techniky. Nad každým vchodem blikal neón s názvem stage:
Prasečák, Kravín, Drůbežárna, Jatka, Silážní jáma a nad vchodem k němuž měli namířeno, blikal název
Sklad krmiv. Z každých se ozývala hudba různých žánrů i kvalit.
„Jak jsem říkala, zde si přijde na své každý,“ zopakovala Viv a přitiskla se ještě více k Drakovi.
„Žádný strach, bude se ti tam líbit.“ Mrknula a lípla mu polibek na tvář.
„Budu ti muset věřit miláčku,“ ujišťoval spíš sám sebe. „Evidentně tu nejsi poprvé, když Šéf na tebe
čeká.“
„Na nás! Pokud jsi dobře poslouchal.“ Dodala důrazně.
„Dobře, dobře. Už mlčím.“
„No to ani nezkoušej! Teď se budeme bavit, přece jen je to náš společní sváteční večer,
nezapomínej na to.“ Pohladila jej volnou rukou po tváři a opakovala políbení na tvář.
„Počkej miláčku,“ zadržel je kousek před vchodem. „To chceš říct, že když se to kam jdeme,
jmenuje Sklad krmiv, budou tam upíři a jejich večeře půl na půl?“
„Ne nezbytně. Vždyť jsem ti říkala, tolik nás na světě ani není. Potkat někoho z našich tu přesto
můžeš. Jen si uvědom jednu věc miláčku. Nyní jsi součástí úplně jiného světa, o němž jsi neměl
předtím ani ponětí, protože před tebou byl dokonale skryt. Tak hlavně klid a ničemu se příliš nediv.
Jdeme!“
Drako si až teď všiml masivní mříže zabraňující vstupu nepovolaným osobám. Ta se začala pomalu
zasouvat do strany napojena na neviditelný nehlučný mechanismus, nehodící se ke zjevné zašlosti
celého místa. Následně se roztáhly závěsy z těžké rudé látky a oni vkročili na první schod z leštěného
mramoru. Jako by okamžitě přešli do úplně jiného snového světa.
Nad hlavou klenbu z rudých cihel, zpoza zatáčky pod úrovní je již vítal radostný hlahol, vzdechy
a křišťálově čistá akustická hudba jako z nějakých prastarých časů. A opravdu. Jakmile sestoupili
všechny schody, jako by se ocitli v paláci nějakého zhýralého antického panovníka, kde je vše
dovolenou, soudě podle toho mála, co stihli zahlédnout přes rozložitá ramena samotného vládce, jenž
je vítal s otevřenou náručí.
„Zdravím vás co nejsrdečněji drazí přátele! Buďte zde jako doma a užívejte všeho do libosti. Vítej
Vivian!“ objal ji jako velmi starý známý. Úctyhodný šedivý vous, dlouhé šedivé vlasy spletené do
mohutného copu, na čele zlatou korunu vykládanou velkými drahokamy, oděného do tuniky již od
pohledu z drahé látky. „Tebe také pozdravuji a vítám ve svém skromném hnízdě, můj příteli. Drako,
viď? Věz! Od nynějšího okamžiku jsme přátelé. Dalo by se říci pokrevními bratry. Mé jméno pro tebe
není zatím podstatné, stačí mi říkat bratře nebo šéfe, chceš-li.“ Obnažil v přátelském úsměvu svoje
prodloužené špičáky. „Následujte mě!“ Otočil se do prostoru a rukou jim oběma pokynul. „Chápu,
jistě chcete být momentálně pouze spolu, proto jsem si pro vás, moje hrdličky, přichystal něco
výjimečného.“
Bez povšimnutí míjel všechna lákadla vlastního „hnízda“ jak jej nazval. Viv šla spokojeně
přitisknuta k Drakovi, pouze ten kolem sebe pokukoval, nemoha uvěřit tomu co vidí.
16