Skupinek oddávajících se všemožným rozkoším, nad nimiž by se i císař Caligula dokázal
začervenat. Nahá těla propletená v chumlech na podle pohledu pohodlných poduškách, jiné skupinky
v bazénech, z nichž stoupala opojná pára, nejen obyčejné vody.
Jiné skupinky hodovaly, popíjely, pokuřovaly v debatách, z nichž se nenechaly nikým a ničím
vyrušovat.
Drako vzpomínal na všechny pohanské a satanistické výjevy v obrazech, tak hojně využívaných
jeho milovanými metalovými kapelami, přitom cítil neustále vzrůstající příval energie, čím hlouběji
pokračovali a jasnější pocit nějakého vlastního propojení s tímto místem.
Opustili hlavní sál i s veškerým pozemskými chtíči i žádostivostmi a kráčeli dál do útrob podzemí.
Ano! Pomalu začínal chápat. Ještě více cítit. Míjeli různé odbočky, masivní dveře s ozdobnými
tepanými symboly z drahých kovů, až je přivedl před jedny zdobené zlatem a stříbrem. Zlatý sluneční
kotouč, k němuž se úzce připínal stříbrný srpek měsíce.
„Zde vaše cesta prozatím končí a začíná zároveň. Prosím, můžete vstoupit.“ Průvodce vzal za velký
kruhový úchyt, otočil jím a zatáhl k sobě. Dveře se lehce otevřely. Drako se podíval s obavami v očích
na Viv, neboť za dveřmi nebylo vidět vůbec nic. Nepřirozená temnota se skrývala za jejich hranicí.
Žádný maškarní večírek, žádná hudba, nic z toho co očekával. Nasucho polkl.
„Věříš mi?“ zašeptala mu něžně do ucha.
„Věřím.“ Odpověděl a doufal dostatečně sebejistě.
„Tak mi věř!“ objala ho kolem krku, přitiskla se k němu a dlouze jej políbila.
Proč měl najednou zvláštní pocit, jako by před ním něco zásadního skrývala? „Miláčku, co je tohle
všechno za habaďůru?! Co ty vstupenky? Kostýmy? Dveře?!“ Odstrčil ji od sebe a zahleděl se dlouze
do jejích hlubokých očí. Poté přešel pohledem na průvodce – hostitele, jenž stál tiše stále svírajíc úchyt
dveří.
„Až přijde pravý čas, vše se dozvíš, věř mi. Prosím! Nyní jde pouze o jedno jediné! Věříš?! Na ničem
jiném nezáleží!“
Opět jí pohlédl do očí a již jistěji pronesl: „Ano!“
„Tedy prosím, pane můj. Vkročíme společně do nové fáze tvého, našeho života společně.“ Chytila
jeho ruku, on ji pevně sevřel ve své a vykročili přes práh do temnoty. Poslední, co zaslechli, bylo
zaklapnutí západky zámku zavřených dveří za jejich zády a jako by z nekonečné dálky doznívající
slova: „Hodně štěstí přátelé.“
17