vily. Ostatní za nimi volali, ale kamarádky rychle mizely v porostu. Laura, která na ně houkala a vyběhla
po jejich stopě jako lovecký pes, se po pár metrech zastavila a zmateně se otočila na bandu: „Kde jsou?“
Nyní už děti opravdu začaly ztrácet klid. Tohle bylo již potřetí, kdy se jim dnes někdo ztratil, a navíc
hned dva lidé najednou! Rozhlížely se po palouku, šeptaly s panikou v hlase, a zaznělo dokonce i několik
nadávek. Kdosi zavolal do pralesa „Holky!“, ale hlas se zarazil o stromy.
„Zásadu, že se nemáme hýbat z místa, když se ztratíme, jsme už dávno porušili,“ řekl věcně Karel,
„navíc stejně pochybuju, že by nás někdo hledal.“
„Můžeme se teda vrátit do tábora,“ nabídla Míša.
„Nemůžeme je tady nechat!“ ozvala se empaticky Kája a Laura souhlasně zabrumlala.
„Můžeme se pár dalších hodin toulat pralesem,“ pronesl ironicky Vlastimil.
„Co když se jim něco stalo a budou potřebovat pomoc?“ poznamenala Laura.
Svědomí jim nedovolilo nepokusit se ztracené společníky najít, proto zapluli mezi stromy v místech,
kde zmizely holky, s plánem, že se nezastaví, dokud se s nimi nesetkají.
Sotva prolezli křovím, uslyšeli volání o pomoc, které se ozývalo z hlubin pod jejich nohama. Míša, která
šla první, zprudka zabrzdila. Asi dva kroky od ní totiž země strmě klesala a tvořila hlubokou rokli. Na jejím
dně si všimla Anety s Alžbětou, jak skáčou a volají.
„Támhle jsou!“ zavolala Kája.
„Musíme je vytáhnout!“
„Ale jak?“
„Nemáte lano?“ ozývaly se děti jedno přes druhé, ale způsob, jak by mohly holky z rokle dostat, se jim
vymyslet nepodařilo. Po stěnách rokle nebylo možné se vyšplhat nahoru, tvořila je jen holá skála, Aneta
s Anežkou se tedy nemohly zachránit samy. Vrátit se do vylidněného tábora a čekat bůhví jak dlouho na
indiána da Silvu se jim také nechtělo.
„Musíme za nimi. Třeba tam někde dole je i Robert a paní učitelka,“ shrnula situaci Laura.
„Jo, nesmíme se znovu rozdělit,“ souhlasil Vlastimil.
Děti se při snaze dostat se na dno rokle nevědomky inspirovaly písní od kapely Olympic a sjely po zadku
holou skálu. Přistály do mechu a květin, rostoucích podél potoka, který sem padal z výšky nad jejich
hlavami.
Všichni se nadšeně přivítali. Uviděli, jak to na dně propasti vypadá. Potok asi vymlel kaňon, který se
protahoval dolů mezi skaliska. Vydali se tam, jinou možnost neměli.
Ani si neuvědomili, kolik hodin vlastně uplynulo, ale začalo se stmívat. Propast se táhla pořád dál a stále
nenabízela možnost, jak z ní uniknout. Pak se setmělo úplně. Nikdo z party si nevzal baterku, proto
nemohli vidět, že se rokle změnila v jezírko, obehnané kamenitým břehem a vysokými stěnami. Jezera si
všimli, až když do něj Karel šlápl, protože sotva se jeho noha dotkla vody, v jezeře se něco rozsvítilo tajemným
zeleným světlem. Zdálo se, že vychází z něčeho, co plave na hladině. Pak se jakoby řetězovou
reakcí rozzářily další předměty ve vodě, až nakonec zářilo celé jezero.
„Co to je?“ ptal se s úžasem Vlastimil.
Kája přistoupila k břehu a fascinovaně vydechla: „To vypadá jako mimozemšťani!“
stránka 29