Karel jí nevěřil. „Mimozemšťani přece neexistujou,“ namítal. Ale ke Káje se souhlasně připojili ostatní
spolužáci. Ty podivné svítící objekty totiž vážně připomínaly mimozemšťany. Mrtvé mimozemšťany.
Jak fascinovaně stáli na břehu a sledovali fluoreskující hladinu, zcela uniklo jejich pozornosti, že se pod
ní něco blíží ke Karlovi, který pořád stál jednou nohou ve vodě. Náhle se cosi vynořilo, rychlostí blesku se
do Karla zakouslo a začalo ho táhnout pod vodu. Kája, která se nacházela nejblíž, Karla chytila za paži,
ale na mokrých kamíncích jí to uklouzlo, upadla a spolu s Karlem pomalu mizela ve vodě. Laura skočila
Káje na nohy, ale tajemné zvíře svou kořist stále nechtělo pustit. Za Karlem se už téměř zavřela hladina,
když k němu přiběhl Vlastimil s velkým kamenem v ruce. Už věděl, že tím, co se Karla snaží ulovit, je kajman.
Přistoupil ke zvířeti a praštil ho kamenem po hlavě. Zvíře se ošilo a začalo se ve vodě točit, aby
svou oběť snáze udolalo. Už to vypadalo, že buď celý lidský řetěz začne pomalu rotovat s ním, nebo kajman
utrhne Karlovi nohu. Pak do vody přiběhla Míša, a když se zvíře otočilo břichem vzhůru, pohladila
ho po šupinách. Ani nevěděla, proč to udělala, ale kajman se zastavil a otevřel čelisti. Vlastimil Karlovi
vytáhl končetinu ze zvířecí tlamy. Byla ošklivě pokousaná a zranění vypadalo vážně. Kája, která skončila
s hlavou pod vodou, se rychle vyškrábala ven a Laura, sedřená od kamínků, se posadila a překvapeně
sledovala Míšu, jak hladí kajmana po břiše.
Vlastimil, Aneta a Anežka pomohli Karlovi na břeh a zkoumali jeho nohu. „To nevypadá dobře… Chtělo
by to vyčistit a možná i zašít,“ zhodnotila Anežka.
Laura s Kájou se přidaly a poskytly Karlovi první pomoc. Kája polila ránu minerálkou a Laura ji obvázala
náhradním tílkem, které si nesla v batohu. Byly jim ale jasné dvě věci: tato péče Karlovi nestačí a lepší
péči mu nemohou poskytnout. Až teď jim došlo, že by někdo z nich vlastně mohl umřít.
Z těchto chmurných úvah je vytrhl vyčítavý hlas, který se jim ozval za zády: „No kde jste tak dlouho?“
Překvapením sebou trhli. U skály za nimi stál Robert a v ruce držel pánev.
„Roberte!“ davově zakřičeli radostí.
„S Hůlovou už jsme uvařili večeři a vy si tady zatím ochočujete kajmany,“ prohlásil Robert a ukázal pánví
na Míšu. Najednou si uvědomili, že vedle Míši leží kajman a vrtí ocasem jak spokojený pes. Když se na
Míšu podívali s otázkou v očích, jen pokrčila rameny a konstatovala: „Se zvířaty mi to vždycky šlo.“
Robert odnesl pánev kamsi do jeskyně a vrátil se, aby Vlastimilovi pomohl odnést Karla. Když se přiblížili
ke skále, zašeptala Laura nadšeně: „Tady jsou nějaký dveře!“
„Prostě jděte dovnitř,“ zasýpal Robert, nesoucí Karla.
Prošli dveřmi a ocitli se v chodbě, na jejímž konci blikal oheň. Když k němu došli, uviděli nad ním stát
kotlík a nad ním učitelku Hůlovou, jak v něm cosi míchá.
„Super, našli jste nás! My věděli, že si poradíte,“ usmála se.
Najedli se rybí polévky s řasami, která byla překvapivě chutná. Pak si vzpomněli, že jejich učitelka učí
v sedmém ročníku vaření, a byli rádi, že jeli na výlet zrovna s ní.
Po večeři odněkud Robert donesl různobarevné květiny, které dal povařit. Mezitím Laura Karlovi ránu
vypálila. Pak Aneta rozstřihala vlastní náhradní triko, namočila ho do odvaru z kvítí a ránu jím obmotala.
Omyli oděrky také Lauře a Káje. Zranění se jim brzy zahojila.
***
Dětem se po několika dnech podařilo najít cestu z rokle, ale tábor už nikdy neobjevily. Rozhodly se proto
zůstat u jezírka a založily tam vesnici s krkolomným názvem Nová Ves u Jezera Plného Svítících Mimo-
stránka 30