„A teď už padejte! Měli jste už být v čudu!“ lehce nazlobeně pronesla jedna z dívek.
„Tak takhle brzo jsem z hospody dlouho nešel,“ kontroval Ondra.
„Jen si zvykej! Však ti panečku začne vojna!“ zamrkala Šárka řasami jako rozverná školačka, kopla do sebe
obsah panáka, poslala vzduchem polibek s lihovým ocáskem a dál jí Ondra nezajímal.
„Pánové! Je čas na splnění naší hrdinské mise! Kupředu a za mnou!“ zavelel budoucí ženich své grupě.
Sedm chlapců jako jeden muž svorně opustilo za tlumeného brblání prostor hospody, aby mohli pokračovat
na dívkami předem připravené pozici staré stodoly.
„Ty vole, světlo!“ zhodnotil Dušan, který se z útrob místního kulturního zařízení vypotácel jako poslední,
neboť měl před ostatními náskok blíže nespecifikovaného množství domácí slivovice upíjené z placatky,
kterou neustále nosil v kapse.
„Nepřátel se nelekejme, na množství nehleďme!“ Dramaticky se zahleděl na obzor a odšrouboval uzávěr
placatky. Sám se napil první, následně dal kolovat. Veselá společnost se ještě naposled podívala na vchod
do hostince a vydala se na cestu.
„Hele a nespadne to na nás?“ zeptal se s nedůvěrou v hlase Jindra, další z party, když se zastavili před
základnou.
„Když to nebudeš pokoušet, tak určitě ne!“ odpověděl Ondra. „Ta stodola tady stojí už skoro sto let a
zrovna na tebe by měla padat?!“
„No právě! A nejen na mě,“ vedl si svou Jindra.
„No tak pánové, nejsme přece žádné baby!“ důležitě pokýval hlavou Dušan. „A stejně už jsem na suchu.“
Demonstrativně otočil otevřenou placatku dnem vzhůru a zatřepal s ní. Z úzkého hrdla vyšla jen jedna
drobná kapička, aby se následně vpila do prachu cesty a nezůstal po ní ani vlhký flíček.
Zachrastil řetěz a zavrzala otevíraná zašupovací vrata. Ondra zamával rukou a zbylých šest chlapců vešlo.
Dušan první, Jindra nejistě poslední.
„Máš v prdeli vánoční stromeček, nebo co?“ neodpustil si jízlivou poznámku Dušan, ještě než jeho pozornost
plně zaujaly nápojové zásoby.
„Spíš mají doma černocha v livreji,“ přidal si Petr a odplivl si na podlahu, než se svalil do jednoho
z množství křesel pro tuto příležitost získaných, kde se dalo.
„Anebo místo dveří korálky,“ rozesmál se Pavel. „A jsme tady snad U Suchánků?“
„Volové! Se ani nedivím, že holky byly takový od rány! Všechna zelená a většina meruňky je fuč!“ zakmital
Dušan skoro prázdnou lahví a hypnoticky sledoval komíhající se hladinu.
„Vždyť se podívej, jak nám to tady pěkně uklidily a připravily. I sezení roztahaly samy. A se ztrátami se
počítalo. Máme přece ještě tuzemák a slivku. A taky už konečně zapni chlazení a roztoč píva, když už tam
stojíš jako šulín vohrnutej!“ ozval se Kamil, druhý nejdůležitější člen smečky. Nejenže byl Ondrovým nejlepším
kamarádem, který mu měl jít pochopitelně za svědka, navíc byl i Šárčin bratr.
„Pracuje se na tom! Mezi námi, někdo by mohl zatím nalejt panáky, než natočím,“ nebál se Dušan předat
něco ze zodpovědnosti za pitný režim někomu dalšímu.
Kamil si zapálil cigaretu, pomalu potáhl, hodil zamračeným pohledem po ostatních. „To zbude, jak tak
koukám, na mně. Vy kůže líný! Nalejvat sebe, to jo, ale nalejt ostatním?! By z vás evidentně ubylo!“ Neo-
stránka 20