teprve následně mohl začít vnímat své okolí. Husté štětinaté obočí se významně zvedlo a ve spojení
s rozcuchanými kartáči zbylých vlasů nad ušima dokreslovalo dokonalou vizáž Gargamelova dvojníka. Když
ještě nakrabatil čelo, mohli si všichni v místnosti oddechnout, že nejsou šmoulové.
„Ondro, kam pak? Vždyť je ještě brzo,“ dotázal se děda a zaostřil na hodiny na stěně.
„Ale přece víte, pane Kropáček! Tady se Šárkou se příští týden bereme. Tak pořádáme oddělené zpívání,
jak se sluší a patří,“ odpověděl od výčepního pultu chlapec, právě zaklapávající o několik bankovek lehčí
peněženku.
„No právě! Kam teda jdete?“ nechápavě hleděl důchodce.
„Slavit do stodoly. Holky byly tak hodné a připravily nám ji. A my jsme se zatím obětovali tady
v hospodě.“
„Myslíš stodolu tvé babky?“ V seniorově obličeji proběhla nenadálá změna z veselého výrazu na vážný
s patrnou stopou obav.
„Ano. Je to ideální místo. Na kraji vesnice, u lesa. Tam můžeme nerušeně hulákat a nikomu to nemůže
vadit. Možná snad jen zvířátkům v lese,“ snažil se vtipem s hraným posmutnělým výrazem odlehčit překvapující
reakci důchodce.
„Nevím, chlapče!“ vedl si dál bručivou senior a opět se v zamyšlení podrbal na pleši. „Přece víš, jakou
měla tvoje babka pověst! A i když si to už nejspíš nepamatuješ, o té stodole se svého času povídaly nepěkné
věci. Není to zrovna dobré místo!“
„To, že byla čarodějnice? Vždyť to jsou svým způsobem všechny ženský! Auuu!“ Přišlo okamžité potrestání
od Šárky v podobě dloubnutí ostrého loktu do žeber. „Snad jsem toho tolik neřek,“ se známkou dotčení
v hlase si promnul Ondra pohmožděné místo.
„Abych si to ještě nerozmyslela!“ zasmála se Šárka, plácla Ondru přes zadek, líbla ho na tvář a už seděla
na jeho původním místě v čele stolu. „Ještě přípitek, cos objednal, a můžete plavat!“
„Vidíte to, pane Kropáčku! Ani nejsme svoji, ale komanduje mě, jako bychom byli manželé dlouhá léta,“
zhodnotil svou aktuální situaci Ondra.
„To víš, chlapče. Ženy jsou už prostě takové. S tím nic nenaděláš,“ posmutněle odpověděl stařík, dopil
zvětralé pivo, které na jeho probuzení oddaně čekalo, a objednal si nové. „Každopádně, být vámi, chlapci,
nelezl bych do patra a neprohrabával bych se moc tím starým senem. Jednak bych už nevěřil té podlaze,
jednak ví bůh, co byste tam nechtěně mohli najít.“ Najednou se zarazil a plácl se rozčileně do čela. „To
jsem asi neměl říkat!“ zahořekoval důchodce.
„Co tím myslíte, pane Kropáček?“ chopil se příležitosti jeden z Ondrových kumpánů a vmísil se do hovoru.
„Ale nic, chlapče. To mi jen tak uklouzlo,“ chytil se na vysvobození právě přinášeného půllitru a rychle se
napil, až se zakuckal.
„Tak co bude s tou rundou?!“ ozvaly se dívky, na kterých bylo vidno, že jim pánská společnost nemající
se k odchodu již docela překáží.
„No jo, pořád!“ mávl rukou Lukáš, který nedostal od staříka požadovanou odpověď, popostrčil Ondru ke
stolu, chopil se volné sklenky a zavelel.
„Piloti ke strojům! A na zdar dnešní operace s názvem: Střízlivé nás nedostanou!“ Ozvalo se hromadné
zacinkání.
stránka 19