Ostal v ňom iba nejasný pocit... chvejivý dojem pominuteľného závratu. Ako keď sedíš na vysokom strome,
a zrazu pod tebou praskne konár.
***
Samuel a Erika sa krčili a kryli si hlavy pred spŕškou sklenených črepín. Výbuch bol ohromujúci a spôsobil
čosi ako malé zemetrasenie.
Znenazdajky sa však rozhostilo až ohlušujúce ticho.
Keď sa konečne odvážili vykuknúť spod úkrytov vlastných rúk, rozprestieral sa pred nimi sklenený ostrov,
rovnako ako pred chvíľou.
Iba jeden strom chýbal.
Jeden strom a Teo.
Chýbal Teo.
Ďábelská rozlučka se svobodou
autor: Pavel Skořepa
„Tak pánové, končíme!“ zazněl ode dveří rázný dívčí hlas, přehlušující nejen halas nově příchozích dívek,
nýbrž i stávají ruch v místnosti. „Odteď je hospoda podle úmluvy naše. Tak na co čekáte! Už jste měli být
dávno na značkách!“
„No jo, porád! Jen dopijeme a zaplatíme,“ chopil se slova mladík z čela veselím kypícího stolu. „Vždyť víš,
lásko, jak v hospodě plyne čas úplně jinak než všude jinde na světě. Trošku jsme se tady s klukama zapomněli.“
Přidal sladce nevinný úsměv a zamrkal. Následně přešel plynule do omluvných psích očí.
„Jestli si myslíš, že na mě bude platit ten tvůj psí pohled, tak to ani náhodou! Navíc vypadáš, jako bys měl
spíš zácpu. Radši toho nech a zvedejte se! Stodolu máte připravenou a juchat tam můžete až do rána, zatímco
my si tu užijeme parádní dámskou jízdu, že jo, holky?!“ Za zády se ozvalo mnohohlasně souhlasné
zabručení a bylo zřejmé, že ani dívky nezahálely a již měly slušný základ.
„Já tě tak miluju!“ přitočil se k ní mladík, objal ji a dlouze políbil, přičemž mu ruce sjely z dívčiných boků
na její půlky a pořádně je prohnětly, zatímco ona se mu zavěsila za krk.
„Dáme si spolu rozlučkovou rundu a můžeme pádit. Lojzo! Ještě jednou dokola, na holky nezapomeň a
platím!“ odlepily se mladíkovy rty na chvíli od dívčích a kývnul směrem k hospodskému.
„Jasně, Ondro, už se to nese!“ Zrovna doléval posledního panáka, postavil ho na tácek k ostatním, otřel
si ruce do umolousané zástěry a nesl rundu se slavnostním výrazem ke stolu.
To jako by byl signál pro dívky. Ty se rozlétly od vchodu, obsypaly stůl jako hejno vos a už se každá chápala
panáka, jako by měly strach, že se na některou nedostane. Současně se ozvalo vrzání židlí, když se
pánská společnost na povel zvedla, uvolňujíc zahřátá místa u stolu dívkám.
Veselé bzučení a štěbetání spojené s hlukem změny zasedacího pořádku vyrušilo ze sladkého klimbání u
vedlejšího stolu sedícího dědu. Zcela automaticky se podrbal na vrásčité pleši, promnul si oči, utřel slinu a
stránka 18