autor: Elwin Smaragdová
Na lesní mýtině bylo živo. Brouci spokojeně vrzali, mouchy nadšeně bzučely a všeliká drobná havěť se s široce rozevřenými
kusadly hemžila. Měli se fajn. Dokonce natolik fajn, že si jich všimla i místní skupina entomologů nadšenců a rozhodla se vypát-
rat důvod tohoto hmyzího žití.
Slunečné odpoledne. Masařka si zamnula pár předních nohou, protáhla si zadní pár a zamávala zkusmo křídly. Seděla na
kopretině, která ukrutně smrděla. Bzukla, zavrtěla zadečkem a připravovala se na let. Měla před sebou důležitou misi, musela
naklást vajíčka budoucí generace. Panenky ve složených očích se jí protočily při vzpomínce na toho mladého nedočkavce, které-
ho potkala před nedávnem. Vzlétla a soustředila se na místo přistání. Všude bylo tak strašně rušno. Všude se kdosi hemžil. Po-
třebovala měkké místo s pevným podložím a spoustou živin. Zakroužila nad místem a konečně objevila to, co hledala. Snesla se
do hnědé hmoty s bílým okrajem. Bzukla, trochu popolezla a pustila se do kladení vajíček.
O kousek dál se larva modráska ládovala tuhými vlákny. Sílu, musí nabrat sílu, aby z ní byl jednoho dne silný dospělák. Pře-
žvykovala a soustředěně polykala každičké sousto. Nějakým zázrakem se ocitla v ráji na zemi. Pamatovala si ten den zcela přes-
ně, jak se podzemní poštou nesla informace o úrodném místě. O místě, kde je spousta potravy. Okamžitě se tam vydala. Opus-
tila v noci svůj úkryt v mraveništi a dala se na docela nebezpečnou pouť, protože ptáci nikdy nespí. Ale dostala se sem. I tady
jich byla spousta, pověsti nelhaly. Zato tu bylo i dost jídla pro ni. Zavrtala se o něco hlouběji a znovu se v myšlenkách vrátila k
jídlu. Musí jíst, aby nabrala sílu. Musí nabrat sílu, aby z ní byl brzy modrásek.
Na větvi nedaleké borovice seděla vrána. Čechrala si peří a tvářila se, že ji dění na mýtině vůbec nezajímá. Tvářila se takhle
už týden, takže jí to malá hmyzí planetka uvěřila. Vrána ale nebyla ani blbá, ani navedená. Bylo sice léto a léto znamenalo
spoustu potravy, proč by ale měla opovrhnout takovou hostinou. Probírala v zobáku ocasní pera a po očku si vyhlížela místo,
kam přistane. Věděla, že musí začít měkkými místy. Něco podobného už jedla. A jakmile dojde měkké maso, pak tu byl hmyz.
Obrovská spousta hmyzu.
Nadšení entomologové se blížili k mýtině. Už z dálky cítili podivný zápach, ale rozhodli se ho ignorovat. Čím blíž byli, tím
hlasitěji se ozývalo bzučení, vrzání, krákání a další zvuky. Skupinka se na sebe nadšeně podívala přidala do kroku.
"Myslíte, že tam bude Carabus auratus?"
"Mohl by tam být," pokýval hlavou kolega, sám si brousil zuby na larvu Leptura maculata.
Pozvolna našlapovali, už viděli roje much.
"Na čem to sakra jsou...?"
Malá hmyzí planeta. Vznikla úplnou náhodou a podivnými hnutími osudu. Garymu Odlmanovi už to bylo všechno jedno.
Když se pohádal s parťákem a vytáhl na něj bouchačku, vůbec netušil, že v hlíně skončí sám. Nakonec ale zůstal ležet na zapadlé
mýtině a stal se zdrojem potravy. Poprvé v životě byl Gary užitečný.
stránka 8