Hřbitovní noc
autor : Pavel Skořepa
Kostel ztichlý , jehož tělo si ve vichru pěje bolestnou svou zpověď , a koruna blízké jemu lípy větvemi hladí jeho bok , střechu jeho . Základy kamenů této ze dřeva věrnými postavené pro víru stavby , ví své , a kdyby chtěly , mohly by vyprávět příběhy o dopadu toho všeho .
Tu vichr neviditelnými svými chapadly obepnul kostelní zvon . Rozkýval jej v žalostnou melodii písně o nenaplnění lásky . O písni bolesti a zmaru svými tóny prozpěvovanými do dálek zasahující ostře všechny spící lidi hluboko do srdcí zlými sny .
V této temné hodině duchů , přichází ke hrobu své neživé milé ten , jenž mohl ji míti , přesto do spárů smrti ji dobrovolně odevzdal . Hlupák , jenž čekal slast a zalekl se závazků z toho spojení vzniklých , teď pozdě , zbytečně již nad ztrátou touto svojí úpí , kdyže se zaprodal .
Hřích jeho , jemuž by na rozhřešení nedal kněz , soudce ani nečistý kat , viny neodchází s dýmem vykouřených dýmek ni s všudypřítomnou mlhou . Duševní muka v hodině půlnočních duchů jej vyhnala bystře do tmy ven . Být se svými démony , prose o ztrátu somnambulismu božskou rukou .
Duše s tím kouřem , hana jeho milé , jej nutí se jednoznačně vyjádřit . Být konečně mužem , jímž doteď nikdy nebyl , a nenaplnil své sliby . Vnitřní muka , ten boj viny za smrt své milé , jíž se z hlouposti dopustil . Slib , jenž jí dal , a poté nesplnil . Její smrt i památku pohanily jeho splíny .
Zapaloval svíci , jejíž plamen ve větru velmi živelně plápolal . Více než by měl a vinu smrti těla vyživující do tučnosti červy , oživit jej by soudce havran se svými druhy krákáním utišit zvlád . Jen s plameny pekla , bez těl to nejde , nedráždíce strachem nervy .
stránka 12