„Barmanééé!” zavřískl drobný střízlík s dozadu nagelovanými řídnoucími vlasy barvy pochcané
slámy, něco kolem třicítky, navlečený v ne zrovna padnoucím šedém obleku, na němž se vyjímaly
skvrny od kečupu, pozůstatku jeho narychlo zhltaného stánkového kebabu. Zamžoural svým lihovou
mázdrou přetaženým pohledem na prázdnou sklenici před sebou.
„Ještě jednou!” zavřískl a tupý výraz se mu na chvíli rozzářil při chimérické myšlence vykreslující
úspěch jeho plánu svádění.
Barman mu bez většího zaujetí dolil sklenku a s nezaujatým poškrábáním na zadku počkal, než
zmíněný svůdce vydoloval z vnitřní kapsy saka zmuchlanou bankovku.
„To je dobrýýý,” pronesl blahosklonně, přesvědčen o své převeliké štědrosti, z čehož ho barman
okamžitě vyvedl.
„No to teda není, panáčku!!! Ještě přitlač. Tady nejsme žádná charita, abychom krmili a napájeli
pocestné jen z dobroty srdce!”
Na to se oslovený při šacování kapes začal vehementně vlnit jako tančící kobra, než narazil na
další bankovku vypadající, že v nedávné době prošla trávicím traktem nějakého živočicha.
S infantilním úsměvem ji předával do štítivě pokroucené ruky barmana.
„Tady,” dodal a čekal s nataženou dlaní na vrácení přebytku.
Barman se chvíli teatrálně ošíval, nakonec před něj nasypal na hromádku hrst drobných mincí,
aby ho uchlácholil.
Milovník se je snažil shrábnout do připravené rozšklebené boční kapsy saka, udělal to však tak
nešikovně, že se mu prakticky všechny kovové mince rozutekly zpod ruky po barovém pultu a
následně z něj seskákaly na podlahu. Už se je chystal v podřepu začít sesbírávat, když jeho vetchou
pozornost plně zaujal zářící výjev právě vcházející dovnitř.
Právě přicházela ona! Bohyně! Nedosažitelná kráska! Tanečnice!
„Vivian…,” zaševelily nejedny rty.
Náš milovník úplně zapomněl na svůj rozkutálený skromný majeteček válející se u jeho nohou,
čekající na posbírání, a uvědomil si, bůh nebo spíš vodka ví, že vchází vyslyšený objekt jeho touhy.
Vivian kráčela ladně, drobnými krůčky, jako by spíš plula vzduchem, který se před ní s posvátnou
úctou vepředu rozestupoval, aby vynikl oblak erotična, jenž ji cele obklopoval a současně nadnášel.
Všichni přítomní muži, dokonce i některé ženy, to cítili až hmatatelně.
Vyhoupla se na barovou židličku s takovou ladností, jako by nasedala na hřbet jednorožce,
přičemž se lem jejích sytě rudých šatů jen nepatrně zavlnil.
Barman k ní okamžitě přicupital, její nejvěrnější z poddaných.
„Vítej, Vivian! Jako obvykle?”
„Jasně Karle,” mrkla na barmana, jemuž se z toho pohledu, i přes jeho letité zkušenosti nasbírané
po těch nejhorších špeluňkách roztřásla kolena.
V mžiku před ní stála úzká vysoká sklínka, v níž poeticky řetízkoval sekt. Pohodila svou dlouhou
hustou vlnitou hřívou barvy zralých kaštanů a drobně usrkla usmívajícími se rty stejně rudými jako
její šaty.
12