V roce 1942 vyšel román Sedmý kříž od Anny Seghersové. Román líčí život ve Třetí říši a osud
sedmi uprchlíků. Sedm křížů je určeno k jejich popravení, jeden však zůstane prázdný. Jeden jediný
prchající se totiž zachrání.
Jedním z významných představitelů exilové literatury byl Bertold Brecht. V minulých dílech jsme
si o něm trochu povídali, dnes jen doplním, že byl nejen prozaikem, lyrikem a dramatikem, ale také
významným literárním teoretikem. V roce 1949 zformuloval svou teorii o epickém divadle v Malém
divadelním organonu. Tato divadelní forma existovala již delší dobu, ale Brecht vše sjednotil. Jedná se
o způsob provedení, kdy je příběh přerušován nejen vypravěčem, ale
i samotnými postavami příběhu, scéna se často mění a vše je doprovázeno klasickými iluzemi.
Cílem je, aby si divák uvědomil, že nesleduje skutečnost, ale pouze divadelní hru. Brecht také prokázal
neobyčejnou znalost poměrů Třetí říše a schopnost předvídat její vývoj, čímž se odlišuje od ostatních
exilových autorů. Za zmínku (pravděpodobně opakovanou) stojí jeho dramata Matka kuráž a její děti
a Život Galileův.
Lion Feuchtwanger je jedním z poměrně známých německy píšících autorů a jeho román Lišky na
vinici tak samozřejmě musíme zmínit. Pojednává o vzniku třinácti samostatných států USA a také o
době Ludvíka XVI. Jak už to tak bývá, kniha je protkaná řadou humanistických myšlenek, ukazuje
nesvobodu, která lidstvo ničí, a čtenáře provede známou historií tak, jak ji nezná.
Kritická, plná naděje i zoufalství, odvahy a odhodlání. Přesně taková a ještě tisíckrát barevnější je
exilová literatura každého státu. Až budete mít dlouhou chvíli, neváhejte, zavede vás do doby, kdy vás
jediné slovo mohlo stát život.