R ECENZIA
Autor: Elwin Smaragdová
Exilová literatura
Německo se zmítá v chaosu. Krizi střídá krize, pán s patkou a knírkem má jeden proslov za druhým
a mnoha lidem to dává zvláštním způsobem smysl. Protože možná, možná je potřeba pozvednout
německého ducha a ukázat světu, že porážku si nenechají líbit. Možná jsou za něco i ti podivní židé
zodpovědní… Dne 10. května 1933 byly spáleny knihy od více než dvou set padesáti autorů, byla zničena
literatura pacifistická, proletářská, židovská a politicky nekorektní. „Proti neněmeckému duchu” se
stalo mottem celé akce a s trochou nadsázky bychom mohli říct, že i mottem let následujících.
Exilová literatura není jednotná, ale skládá se ze spousty žánrů a odvětví, jak do exilu prchala řada
různých autorů. Jestliže doufali v brzký konec války a pád národního socialismu, spletli se, ostatně
stejně jako u první světové války. Útěkem do zahraničí ztratili kontakt s domovem, měli jazykové a
finanční problémy, psychické problémy kvůli osamělosti a izolaci. Často tak docházelo k sebevraždám
(např. Brecht nebo Zweig). Pravda, Thomase Manna přijali v Americe s nadšením, a dokonce dostal
Nobelovu cenu, jenže takový „šťastný” osud je spíše výjimkou. Spisovatelé prchali z Německa do všech
možných zemí. Nejprve do Československa, Rakouska a Švýcarska, ale brzy ani tyhle země nebyly
bezpečné. (Víte o velmi specifické švýcarské neutralitě? Stojí za vyhledání…) A tak utíkali do USA,
Mexika, Británie nebo Palestiny. A protože byli cizinci, často neuměli dostatečně jazyk dané země,
nebyli pak ani schopni vydělat si peníze na přežití. Jenže ani znalost cizího jazyka nestačila, vydat
knihu bylo obtížné a kontrolám se nevyhnuli ani v exilu.
Pokud se shodneme na tom, že exilová literatura je pestrou mozaikou řady stylů, má mnoho
společných bodů, kterých se autoři drželi. Literatura samozřejmě sloužila politickým cílům, vznikaly
teorie o poražení národního socialismu, koncepce antifašistické společnosti. Ti, kteří zůstali, se spojili
a například v Praze se od roku 1933 vydával časopis Nové německé listy.
V letech 1933 - 45 vycházelo přes čtyři sta antifašistických časopisů, které měly jediný cíl - spojit
stejně smýšlející spisovatele.
Co se tedy psalo? Kromě teoretických spisů samozřejmě již zmiňovaná antifašistická literatura.
Heinrich Mann dospěl k přesvědčení, že jen taková literatura je tou jedinou německou a ostatní
s ním souhlasili. Měla dva úkoly: jednak světu vysvětlit, co to ten národní socialismus vlastně je, a
jednak podporovat odpor proti nacismu. Ne všichni však spadali do této kategorie. Někteří autoři
navázali na popularitu historických a společenských románů v době Výmarské republiky. Domnívali
se totiž, že nacismus tento vývoj přerušil a je nutné v něm pokračovat. Zcela logicky, v historii
nacházeli vzory, odpor vůči utlačovatelům a naději, že vše se v dobré obrátí.
24