Abdon 9/2018 Abdon 9_2018 | Page 26

R ECENZIA Autor: Elwin Smaragdová Exilová literatura Německo se zmítá v chaosu. Krizi střídá krize, pán s patkou a knírkem má jeden proslov za druhým a mnoha lidem to dává zvláštním způsobem smysl. Protože možná, možná je potřeba pozvednout německého ducha a ukázat světu, že porážku si nenechají líbit. Možná jsou za něco i ti podivní židé zodpovědní… Dne 10. května 1933 byly spáleny knihy od více než dvou set padesáti autorů, byla zničena literatura pacifistická, proletářská, židovská a politicky nekorektní. „Proti neněmeckému duchu” se stalo mottem celé akce a s trochou nadsázky bychom mohli říct, že i mottem let následujících. Exilová literatura není jednotná, ale skládá se ze spousty žánrů a odvětví, jak do exilu prchala řada různých autorů. Jestliže doufali v brzký konec války a pád národního socialismu, spletli se, ostatně stejně jako u první světové války. Útěkem do zahraničí ztratili kontakt s domovem, měli jazykové a finanční problémy, psychické problémy kvůli osamělosti a izolaci. Často tak docházelo k sebevraždám (např. Brecht nebo Zweig). Pravda, Thomase Manna přijali v Americe s nadšením, a dokonce dostal Nobelovu cenu, jenže takový „šťastný” osud je spíše výjimkou. Spisovatelé prchali z Německa do všech možných zemí. Nejprve do Československa, Rakouska a Švýcarska, ale brzy ani tyhle země nebyly bezpečné. (Víte o velmi specifické švýcarské neutralitě? Stojí za vyhledání…) A tak utíkali do USA, Mexika, Británie nebo Palestiny. A protože byli cizinci, často neuměli dostatečně jazyk dané země, nebyli pak ani schopni vydělat si peníze na přežití. Jenže ani znalost cizího jazyka nestačila, vydat knihu bylo obtížné a kontrolám se nevyhnuli ani v exilu. Pokud se shodneme na tom, že exilová literatura je pestrou mozaikou řady stylů, má mnoho společných bodů, kterých se autoři drželi. Literatura samozřejmě sloužila politickým cílům, vznikaly teorie o poražení národního socialismu, koncepce antifašistické společnosti. Ti, kteří zůstali, se spojili a například v Praze se od roku 1933 vydával časopis Nové německé listy. V letech 1933 - 45 vycházelo přes čtyři sta antifašistických časopisů, které měly jediný cíl - spojit stejně smýšlející spisovatele. Co se tedy psalo? Kromě teoretických spisů samozřejmě již zmiňovaná antifašistická literatura. Heinrich Mann dospěl k přesvědčení, že jen taková literatura je tou jedinou německou a ostatní s ním souhlasili. Měla dva úkoly: jednak světu vysvětlit, co to ten národní socialismus vlastně je, a jednak podporovat odpor proti nacismu. Ne všichni však spadali do této kategorie. Někteří autoři navázali na popularitu historických a společenských románů v době Výmarské republiky. Domnívali se totiž, že nacismus tento vývoj přerušil a je nutné v něm pokračovat. Zcela logicky, v historii nacházeli vzory, odpor vůči utlačovatelům a naději, že vše se v dobré obrátí. 24