R ECENZIA
Autor: Elwin Smaragdová
Medziválečná literatura
Při naší poslední literární zastávce jsme vypili kávu s roztodivných hrnečků a možná mnohdy
dumali, zda se vůbec jedná o kávu. Teď se posuneme do časů, kdy na kávu nebude čas a ani peníze.
Vítejte v období po první světové válce, resp. po velké válce, protože o té druhé se ještě nic nevědělo.
Navzdory děsivým následkům pro Německo přesto můžeme mluvit o zlatých dvacátých letech, kdy
dochází k řadě inovací, rozvíjí se věda a média. Také se objevuje Nová věcnost, termín, který má svůj
původ v malířství. Všechno se to seběhlo roku 1925, kdy v Mannheimu proběhla výstava obrazů pana
Hartlauba s názvem právě Nová věcnost a jaksi se to chytlo. A vůbec to s těmi pojmy bylo hrozně
divoké, protože pokud už jste slyšeli o magickém realismu, také pochází odsud, od Franze Roha.
Pojďme ale od pojmů k literatuře samotné. Jako obvykle vítězí kritika, protože kritizovat je
moderní a snadné. Tentokrát se kritizují špatné vzory a pokleslá morálka. Aby přišli páni spisovatelé
s něčím novým, rozhodli se, že obsah bude důležitější než forma a že pravda by měla vítězit… Ne,
pardon, to je odjinud. A že pravdivé a věcné znázornění skutečnosti a společnosti by se mělo stát
literárním cílem. V dílech se pak objeví styl montáží a reportáží. Montáž sestávala z různých
literárních stylů, působila spíše žurnalisticky než beletristicky. Přesto se jednalo o literární kousky.
Jedněmi z těch nejlepších autorů se stali Alexandr Döblin a Erich Kästner. O obou si povíme více
později.
Meziválečná literatura se vzdává vnitřních pocitů, ideálem je jasný svět plný řádu. V centru
spisovatelského zájmu opět stojí velkoměsto, pracovní a všední život. Autoři města a lidi pozorují,
snaží se zachytit problémy, a navíc se na ně kouknout kritickým okem. Postavy děl to nemají
jednoduché. Musí žít ve světě, kde dochází ke společenským a technickým změnám, mají problémů
nad hlavu. Buď se s nimi vyrovnají, nebo… taky ne.
Jazyk meziválečné literatury nebyl složitý. Vykazoval odosobnění od hrdinů, byl chladný. Autoři
se snažili o minimum slov s maximálním účinkem (viz níže Zavraždění pryskyřníku). A protože nejen
duchem živ je člověk, dali si také za cíl oslovit co nejširší publikum. Buďme k sobě upřímní, široká
veřejnost metaforám neholduje, a tak jim neholdovaly ani knihy.
Próza se vydala vlastní cestou a s ní i lyrika. Cílem se stává snaha znázornit skutečnost jasně a
přehledně a využít k tomu obrazy přírody a krajiny. A hned za tímto krajinkářstvím vzniká užitková
32