Avantgarda a všemožné „-ismy“
RECENZIE
Autor: Elwin Smaragdová
Avantgarda a všemožné „-ismy“
A je to tady. Z melancholie, nejistoty a nespokojenosti, z národních až nadnárodních zájmů a nekalých praktik, z toho všeho a z mnoha dalších vyrostla válka. Tehdy se jí říkala jenom válka, Velká válka. Číslo nebylo nutné, nikdo totiž netušil, že by se podobná hrůza mohla zopakovat. Byla to prostě jenom velká válka. Nepochybuju, že mýtus o nadšení z války slyšel už každý z vás. Faktem je, že skutečnost nemohla být odlišnější. Víte, jak se o naší generaci říká, že jsme znudění, žijeme rychle a nic pomalu nevnímáme? Něco podobného platilo i pro tehdejší mladé lidi z velkých měst. Byli pesimističtí, nevěřili nikomu a ničemu. Válku pak, logicky, přivítali s nadšením a rychlý konec se jim zdál jako samozřejmost. Zbytek obyvatelstva ale, tedy valná většina, neskákal radostí dva metry do vzduchu. Věděli, že válka s sebou přinese jen zlo a neštěstí. A tak místo několika měsíců trpěly dvě třetiny obyvatel celé roky podvýživou, strachem, nejistotou a zoufalstvím. Místo“ Blitzkrieg” přišly čtyři roky pekla. Jak už to tak ale bývá, i peklo s sebou nese tvořivou atmosféru. Ani v pekle lidé nezapomínají psát, byť jsou jejich slova plná krve. A stejně jako tvorba židů z koncentračních táborů v nás dnes vyvolává strach, tak i literatura předválečná a válečná. Dnes se podíváme na literární šílenství v podobě avantgardy a tzv-ismů.
Už slovo avantgarda vám může zvednout kufr, neb jeho původ najdeme ve vojenské terminologii. Jednalo se o malou skupinu vojáků, která špiónovala před vojskem a měla varovat před nebezpečím. Pokud jste zmatení, co má tohle sakra co dělat s literaturou, nebuďte. Je to prosté, drahý Watsone. Avantagardní autoři vnímali sami sebe jako elitu, jako uzavřenou skupinu. Aby to bylo ještě víc praštěné a děsivé, osvojili si páni kreativci agresivní gesta, vojenskou terminologii a vůbec se chovali trochu jako velcí kluci hrající si na vojáčky. Takový Lenin pak v avantgardě viděl hlavní zdroj socialistických, potažmo komunistických myšlenek. Až s přelomem století se z toho všeho stala skupina umělců, kteří se zajímali i o politiku a zbavili se socialistické nálepky.
Jako počátek avantgardy datují historici 20. únor 1909( helemese, my máme dneska výročí, to je ale krásná věc). V tento den vyšel ve francouzském plátku Le Figaro Manifest futurismu od Marinettiho. Kubismus se zrodil v Paříži mezi lety 1907 a 1908, dadaismus v Curychu roku 1916 a kolem roku 1924 byl dadaismus nahrazen surrealismem. Šlo to ráz na ráz, jeden-ismus střídal druhý a vzájemně si konkurovaly, to je na tom všem nejkrásnější. Jako divoké růže krášlily děsivý čas plný krve. Sama avantgarda pak chtěla uměleckou autonomii. Žádná cenzura, žádné odůvodnění tvořivosti. Umění je součástí lidské existence a jako takové by se mělo oslavovat. Nechme intelektuály popíjet kávu v zakouřených zákoutích a dejme jim jejich Freuda, Nietzscheho a další. Ale nezapomínejme na rozmarné studenty, ustarané matky a ubručené otce. Ti všichni si měli přijít na své, protože literatura nesměla být výsadou, literatura měla být pro všechny. V rámci toho pak avantgarda zpropagovala manifest. Nejen jako program a kritiku starých směrů, ale taky jako anti-manifest. Co to bylo, se hůř vysvětluje, ale budete-li mít někdy čas, sáhněte po Manifestu dadaismu z roku 1918 od Tristana Tzary.
Nechme ale avantgardu avantgardou a pojďme se podívat na první-ismus, futurismus. O Marinettim jsme už mluvili, ale neřekli jsme si všechno. Tenhle pán, Filippo Tommaso Marinetti, pocházel z bohaté rodiny, takže nemusel řešit nic jiného než fenomén velkoměst, změny ve společnosti a to nejzajímavější na závěr- oslavoval násilí. Jeho Manifest pak oslovuje lidi z velkoměsta( chápete, si to očíhl a už věděl, jak na ně) a tvrdí, že právě mezi nimi se futurismus zrodil. Zajímavou roli dostal kentaur- Marinetti ho vnímal jako ideální postavu“ umělého” člověka, jako stroj, sjednocení lidskosti a techniky. Po tomhle asi nepřekvapí, že futurismus loboval za zapojení Itálie do války. Blázni a šílenci všude kolem, stačí vykouknout na ulici … Italové se s tím nemazali, takže se s klidem spojili i s fašisty, jelikož účel světí prostředky. A koneckonců, pokud má být umění pro všechny, kašlat na vysoké umění a populární kulturu. Všechno je to umění.
Tady literární dějiny opustíme a příště se podíváme na konfliktní expresionismus a hravý, bláznivý dadaismus.
25