Nebyla by to moderna, kdybychom opominuli Sigmunda Freuda, otce *ehm ehm zloděje*
psychoanalýzy. Freud se ale věnoval i jiným lahůdkám, například výkladům snů nebo dvojníkům.
Jeho fascinace právě posledním zmiňovaným se projevovala různě. Jednak napsal esej Tajemné (v
originále Das Unheimliche), kde se dvojníkům věnuje z literárního hlediska a rozebírá, jak spisovatel
vůbec může dosáhnout ve svém díle oné nejistoty, zmatení čtenáře. Obdivuje přitom
pozdněromantického spisovatele E. T. A. Hoffmanna, který je podle Freuda mistrem dvojníků a
děsivé literatury. Koneckonců se u Hoffmanna inspiroval i Poe. Druhak ale Freud píše dopis
Arthurovi Schnitzlerovi a nazývá ho dvojníkem. Oba se tak stávají výzkumníky, jeden
psychoanalytickým, druhý literárním. Schnitzler se totiž ve svém díle věnuje dvojníkům z
moderního pohledu, tedy lidem s pochybnou morálkou a potlačovanými pudy. Protože právě tyto
dva elementy vedou u figur k roztříštění jednoty vlastního já a morálky. Na jedné straně se snaží
dodržovat konformní společenské normy, které je chrání a usnadňují jim život, na druhé straně sní o
věcech, které jsou ve společnosti nepřijatelné. A tak se jejich já tříští a končí tragicky. Snová novela
je toho geniálním příkladem. Vídeňský lékař se hrou osudu dostává do tajemné noční společnosti,
kde všichni prožívají své skryté touhy. Nakonec se manželskému páru podaří vymotat ze spleti
sexuálního šílenství a zachránit tak své manželství. Pokud je vám příběh povědomý, možná ho znáte
ve filmovém zpracování od Kubricka pod názvem Eyes Wide Shut. V novele Slečna Elsa se zase
věnuje dívce, která dostane z domu nepříjemný dopis, má požádat o peníze jistého muže. Elsa si
začne v hlavě vymýšlet scénář, jak by celá věc mohla proběhnout, a fatalisticky se soustředí na
drobnosti svého dne, které jí mají zajistit při žádosti o finanční částku úspěch.
Kromě Arthura Schnitzlera stojí za zmínku Thomas Mann, který v roce 1929 dostal Nobelovu cenu
za literaturu. Jeho raná díla spadají do období moderny a dekadence. Objevuje se konflikt mezi
umělci a dělníky, mezi krásou a ošklivostí. Dílo Tristan je rozhodně doporučeníhodné, stejně jako
Smrt v Benátkách. Mannův vypravěčský talent pohltí čtenáře, který, pokud bude pozorně sledovat
linii příběhu, nemůže minout prvky, které jsou pro Manna jedinečné, nenapodobitelné a které z
obyčejného příběhu udělají něco mnohem víc.
Moderna láme století a lidské duše. Na jejím konci totiž cení zuby první světová válka.
24