Poté třikrát smyslně vydechla: „Drako, Drako, Drako! Teď už je jen na mně, abych ti svou láskou
dokazovala, že svého rozhodnutí nebudeš muset nikdy litovat.”
„A na mně, že ty nebudeš toho svého.”
Vstal, plácl ji přes zadeček, hodil na bar hromádku zmuchlaných bankovek. Nad opřenou kytarou
jen mávl rukou. Tam, kam mají spolu namířeno, ji už nebude stejně potřebovat.
„Je čas jít, ještě se musíš najíst, než začne svítat,” mrkla na něj hravě Viv a sklouzla ze své stoličky.
Oči jí rozpustile hrály, když dodávala: „Můj pane.”
Za zvuků padajících sanic stále nic nechápajících notoriků, připomínajících zvuk bubnů
označujících pro nepozorného diváka grandiózní finále věčnosti tohoto příběhu, což nebyla žádná
obyčejná metafora, vycházeli v objetí ze dveří do končící noci vstříc svému soukromému kousíčku
štěstí a volání krve.
15