PŘÍBĚH
( 08)
PŘÍBĚH
TŘI TISÍCE SAZETNIC V DŽÍPU Sbírání sladkých plodů se jí dodnes pojí s přátelskou a pohodovou atmosférou studentských let. „ Do Skotska jsem jezdila devět sezón a hrozně mě to chytlo. Mimo letní sezónu jsem dělala krupiérku, takže jsem se vždycky těšila na léto, že budu venku v přírodě mezi fajn lidmi,“ říká sympatická pěstitelka, pro kterou se určujícím momentem paradoxně stala nepříjemná událost, bankrot oblíbeného farmáře. „ Bylo mi třicet a přemýšlela jsem, co budu po návratu domů dělat. Řekla jsem si, že to zkusím tady. Přivezla jsem si nadvakrát džípem tři tisíce sazenic. Zasadila je, no a teď už je to sedm let, co maliny rostou a mají se tady dobře,“ líčí s úsměvem naše průvodkyně malinovou zahradou. Avšak začátky příliš úsměvné nebyly. Malinová farma v malé obci se šesti sty obyvateli se nezdála být budoucím hitem místních lidí.
MALINY JSOU PLEVEL „ Bylo to těžké. Lidi mě tady moc nepodporovali, smáli se tomu. Říkali, že maliny jsou plevel, tak co s nimi blbnu. Když pak ale viděli, že na zahradě jsou sazené jako vinice a že to má řád, říkali si: uvidíme,“ popisuje Jana první konfrontaci s názory okolí, které vstřebávala za pochodu během dřiny při zakládání malinové farmy. Učila se metodou pokus— omyl a jen díky vlastní praxi zjišťovala, co vlastně pěstování malin obnáší.
Třeba na podzim se musí prostříhat, aby na jaře mohly začít plodit mladé výhonky. Manuální práce však nebyla v počátcích až tak velkým problémem.
„ První dva roky jsem neuhlídala plevel, takže všude bylo takové křoví, že maliny ani nebyly vidět. To byl boj. Dávala jsem na zem krabice, ať přes ně plevel neroste. Pak jsem odjela do Anglie, a taťka farmář mi volal, že krabice mi všude lítají, ať si to přijedu uklidit. Takže začátky byly opravdu zajímavé,“ vzpomíná majitelka malinové farmy.
Když se po třech letech na zahradách, které si pronajímá, objevily první plody, přišla opravdová změna pohledu. Pověst o skvělé kvalitě a chuti jejích malin se rychle rozšířila a pěstování se dostalo do zaběhnutých kolejí.
( 08)