Časopis Umělecké terapie 01 – Květen 2016
Když jsem s dětmi realizovala dráhu se
zavázanýma očima poprvé, zúčastnily se pouze
čtyři z dvaceti. Čím častěji však činnost
opakujeme, „odvážlivců“ přibývá. Což je
typický příklad vzájemného učení a motivace –
když to zvládnul můj kamarád, já to zvládnu
taky! Děti posouvají své vlastní hranice a učí se
překonávat obavy z nové situace. Což může
pozitivně působit i na jejich sebevědomí.
(Pozn.: některým dětem je nepříjemné
samotné zavázání očí. Proto je vhodné
zařazovat tento prvek do her častěji, aby si na
něj zvykly a vnímaly ho jako zábavu, ne
ohrožení.)
Překážková dráha zůstává stejná, navíc budete
potřebovat jen neprůhledný šátek, kterým
dítěti zavážete oči. Začíná se u stejné překážky
a dítě se snaží absolvovat dráhu stejným
způsobem tentokrát bez zrakové kontroly. Po
celou dobu zdolávání překážek musí být
pedagog v bezprostřední blízkosti dítěte, dělá
tzv. záchranu. Někdy je nutné dítě podpořit
slovně, jindy podat pomocnou ruku. Jakmile
děti získají zkušenosti, mohou si dělat
záchranu vzájemně. Tímto způsobem můžete
v dětském kolektivu budovat důvěru a rozvíjet
schopnost empatie. Moje zkušenost je taková,
že pokud funkci záchrany dětem svěříte, plní
tento úkol velice zodpovědně a někdy až
přehnaně nevidícímu pomáhají. Tady je třeba
dětem vysvětlit, že záchrana pomáhá až ve
chvíli nejnutnější – když si nevidící neví rady
nebo by si mohl ublížit. V každém případě
musí na děti pedagog dohlížet, proto
nedoporučuji pouštět na dráhu více než dvě
dvojice zároveň. U překážek ve výškách, dělá
záchranu
vždy
dospělá
osoba!
Při zdolávání dráhy si všímejte projevů dítěte a
na závěr si s ním o jeho zážitku promluvte. Co
bylo nejtěžší, zdali mělo strach, nebo mu bylo
něco nepříjemné…atd. Je důležité, aby děti
dokázaly o svých prožitcích hovořit, rozpoznat
a pojmenovat své emoce. Příjemnou odměnou
na závěr je potlesk všech přihlížejících, protože
absolvování dráhy se zavázanýma očima
opravdu vyžaduje odvahu! Vím to z vlastní
zkušenosti.
Možné obměny
Dejte dětem při zdolávání dráhy do ruky míč.
Může to být třeba vejce vzácného ptáka, které
mu vypadlo z hnízda a úkolem dětí je vrátit ho
nazpět. Experimentujte s velikostí míče.
Jednou použijte nafukovací balónek, jindy
tenisák nebo molitanový míč. Pokaždé to bude
trochu jiné a děti se tímto učí přizpůsobit se
nové situaci. Velmi oblíbená je u dětí také hra,
kdy koberec představuje moře plné žraloků a
ony musí překážky zdolat tak, aby se koberce
nedotkly, respektive nespadly do vody mezi
žraloky. (Pokud máte v kolektivu úzkostné
dítě, žraloky vynechejte, ale ze zkušenosti vím,
že to v dětech nevyvolává strach, naopak jsou
více motivovány a opravdu se snaží.) Pro tuto
obměnu je vhodné celou dráhu uzpůsobit některé překážky dát blíže k sobě nebo je
spojit, použít kostky či noviny jako kameny
vyčnívající z vody atd. Fantazii se meze
nekladou a čím zajímavější motivaci vymyslíte,
tím více bude hra děti bavit.
Je důležité, aby děti dokázaly o
svých prožitcích hovořit, rozpoznat
a pojmenovat své emoce.
Možná to všechno vypadá jako velká legrace,
ale věřte, že když máte zavázané oči, musíte
se zorientovat v prostoru a k tomu překonávat
překážky, není to nic jednoduchého. Určitě se
dostanete do situace, kdy nevíte, jak dál a
nejspíš pocítíte i strach. Zvládnu to? Neublížím
si? Bude lepší si ten šátek sundat, než
spadnout… A nebudu toho pak litovat…?
Prožitek z této pohybové aktivity může být pro
děti velmi důležitý a ovlivnit je i v budoucnu.
Každému z nás klade život do cesty zkoušky či
překážky. Záleží na tom, jak se k nim
postavíme. I děti se to potřebují naučit. A
třeba se jim podaří přenést zkušenost ze
školky do reálného života.
Autorka článku:
Bc. Martina Kulašová
Místopředsedkyně
tanečně-pohybové
terapie
MAUT,
učitelka v mateřské
škole, vychovatelka,
oddílová vedoucí.
Muzikoterapie Arteterapie Dramaterapie Tanečně-pohybová terapie
29