Umělecké terapie - Page 29

Časopis Umělecké terapie 01 – Květen 2016 Když jsem s dětmi realizovala dráhu se zavázanýma očima poprvé, zúčastnily se pouze čtyři z dvaceti. Čím častěji však činnost opakujeme, „odvážlivců“ přibývá. Což je typický příklad vzájemného učení a motivace – když to zvládnul můj kamarád, já to zvládnu taky! Děti posouvají své vlastní hranice a učí se překonávat obavy z nové situace. Což může pozitivně působit i na jejich sebevědomí. (Pozn.: některým dětem je nepříjemné samotné zavázání očí. Proto je vhodné zařazovat tento prvek do her častěji, aby si na něj zvykly a vnímaly ho jako zábavu, ne ohrožení.) Překážková dráha zůstává stejná, navíc budete potřebovat jen neprůhledný šátek, kterým dítěti zavážete oči. Začíná se u stejné překážky a dítě se snaží absolvovat dráhu stejným způsobem tentokrát bez zrakové kontroly. Po celou dobu zdolávání překážek musí být pedagog v bezprostřední blízkosti dítěte, dělá tzv. záchranu. Někdy je nutné dítě podpořit slovně, jindy podat pomocnou ruku. Jakmile děti získají zkušenosti, mohou si dělat záchranu vzájemně. Tímto způsobem můžete v dětském kolektivu budovat důvěru a rozvíjet schopnost empatie. Moje zkušenost je taková, že pokud funkci záchrany dětem svěříte, plní tento úkol velice zodpovědně a někdy až přehnaně nevidícímu pomáhají. Tady je třeba dětem vysvětlit, že záchrana pomáhá až ve chvíli nejnutnější – když si nevidící neví rady nebo by si mohl ublížit. V každém případě musí na děti pedagog dohlížet, proto nedoporučuji pouštět na dráhu více než dvě dvojice zároveň. U překážek ve výškách, dělá záchranu vždy dospělá osoba! Při zdolávání dráhy si všímejte projevů dítěte a na závěr si s ním o jeho zážitku promluvte. Co bylo nejtěžší, zdali mělo strach, nebo mu bylo něco nepříjemné…atd. Je důležité, aby děti dokázaly o svých prožitcích hovořit, rozpoznat a pojmenovat své emoce. Příjemnou odměnou na závěr je potlesk všech přihlížejících, protože absolvování dráhy se zavázanýma očima opravdu vyžaduje odvahu! Vím to z vlastní zkušenosti. Možné obměny Dejte dětem při zdolávání dráhy do ruky míč. Může to být třeba vejce vzácného ptáka, které mu vypadlo z hnízda a úkolem dětí je vrátit ho nazpět. Experimentujte s velikostí míče. Jednou použijte nafukovací balónek, jindy tenisák nebo molitanový míč. Pokaždé to bude trochu jiné a děti se tímto učí přizpůsobit se nové situaci. Velmi oblíbená je u dětí také hra, kdy koberec představuje moře plné žraloků a ony musí překážky zdolat tak, aby se koberce nedotkly, respektive nespadly do vody mezi žraloky. (Pokud máte v kolektivu úzkostné dítě, žraloky vynechejte, ale ze zkušenosti vím, že to v dětech nevyvolává strach, naopak jsou více motivovány a opravdu se snaží.) Pro tuto obměnu je vhodné celou dráhu uzpůsobit některé překážky dát blíže k sobě nebo je spojit, použít kostky či noviny jako kameny vyčnívající z vody atd. Fantazii se meze nekladou a čím zajímavější motivaci vymyslíte, tím více bude hra děti bavit. Je důležité, aby děti dokázaly o svých prožitcích hovořit, rozpoznat a pojmenovat své emoce. Možná to všechno vypadá jako velká legrace, ale věřte, že když máte zavázané oči, musíte se zorientovat v prostoru a k tomu překonávat překážky, není to nic jednoduchého. Určitě se dostanete do situace, kdy nevíte, jak dál a nejspíš pocítíte i strach. Zvládnu to? Neublížím si? Bude lepší si ten šátek sundat, než spadnout… A nebudu toho pak litovat…? Prožitek z této pohybové aktivity může být pro děti velmi důležitý a ovlivnit je i v budoucnu. Každému z nás klade život do cesty zkoušky či překážky. Záleží na tom, jak se k nim postavíme. I děti se to potřebují naučit. A třeba se jim podaří přenést zkušenost ze školky do reálného života. Autorka článku: Bc. Martina Kulašová Místopředsedkyně tanečně-pohybové terapie MAUT, učitelka v mateřské škole, vychovatelka, oddílová vedoucí. Muzikoterapie Arteterapie Dramaterapie Tanečně-pohybová terapie 29